Macbeth

tragédií (Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear),

které dramatik napsal v průběhu několika let na přelomu

16. a 17. století. V dějinách Anglie je to období zlomové. Dochází ke změně

na anglickém trůně – po zesnulé bezdětné královně Alžbětě I. se vlády

ujímá skotský král Jakub – a proměňuje se i politické a společenské klima.

Končí feudální éra s pevně danou hierarchií hodnot. Etické, morální

i náboženské jistoty jsou narušeny, rodí se společnost ovládaná zcela jinými

vztahy. Shakespearovým tématem těchto let je střet nového a starého

světa v nitru postav, které nesou za stav společnosti odpovědnost. V uvedených

hrách spojuje autor klasický půdorys tragédie velkého člověka

nezadržitelně směřujícího k pádu s psychologicky přesnou povahokresbou.

A přestože jde ve všech případech o adaptace starších pramenů, každá

z velkých tragédií odrážela i soudobé společenské a politické poměry

a působila aktuálně na tehdejší diváky.

V případě Macbetha je dobová aktuálnost spojena především s králem

Jakubem I. Hrou ze skotských dějin chtěl dramatik oslavit nástup panovníka,

který se stal navíc patronem jeho herecké společnosti. Látku čerpal

zejména z Holinshedových Kronik Anglie, Skotska a Irska. Zde našel dva

samostatné příběhy, které propojil, doplnil detaily z dalších zdrojů a přidal

k nim scény a výjevy z vlastní invence. První příběh pojednává o šlechtici

Donwaldovi, který z pomsty a na naléhání své ženy dal na svém hradě Forresu

zabít krále Duffa a sám pak zabil opilé komorníky, na které vraždu

krále svedl. Příběh o králi Macbethovi pak přebírá Shakespeare z kroniky

takřka věrně, s mnoha detaily, ba až doslovnými citacemi, jak je tomu

například u rozhovoru Macbetha a Banqua s čarodějnicemi či Mucduffa

s Malcolmem. Několika drobnými, ale dosti významnými odchylkami

od původní látky však dokázal učinit z torza příběhu o tyranském králi

z jedenáctého století psychologické drama moderního člověka. Zatímco

Holinshedův Macbeth svede v delším časovém úseku tři vítězné bitvy,

Shakespearův Macbeth své hrdinské činy vykoná v jediném dni. Zatímco

v kronice zabíjí Macbeth s Banquovou pomocí svého bratrance krále

Duncana, slabého a neschopného panovníka, z pocitu oprávněné křivdy,

Shakespeare motivuje vraždu zejména Macbethovou ctižádostí. Královraždu

nechává dramatik jen na Macbethovi a jeho ženě nejen kvůli tomu, že

spoluvina Banqua, legendárního předchůdce rodu Stuartovců, a tedy i krále

Jakuba I., by byla z pochopitelných důvodů nepřípustná, ale rovněž proto,

že chce veškerou pozornost soustředit na titulního hrdinu. U Holinsheda

Macbeth po násilném nástupu na trůn deset let spravedlivě vládne,

ale pak „ukáže svou pravou povahu“. Dá zabít Banqua a zmámen šalebným

proroctvím „jisté čarodějnice“ v sedmi závěrečných letech své vlády

nastolí teror. Nelítostně okrádá a likviduje skotské šlechtice. Zejména má

spadeno na Macduffa, který se odmítl osobně účastnit výstavby jeho hradu

Duncinanu. Když pak Macbeth zjistí, že Macduff proti němu v Anglii hledá

pomoc, oblehne Macduffův hrad a vyvraždí jeho rodinu i služebnictvo.

Shakespearův Macbeth zažívá po vítězství krátké opojení slávou, které ho vybičuje

k násilnému činu, nezadržitelně však ztrácí svou integritu a v rychlém

sledu vrší jednu krutost na druhou. Přepracování epicky rozvětveného

děje z pramenů v tematicky i časově sevřený dramatický tvar je metoda, kterou

právě ve svých vrcholných tragédiích dovádí Shakespeare k mistrovství.

Téma násilného uchvácení trůnu může být chápáno jako další úlitba

Jakubu I., který o tomto problému napsal dvě učená pojednání (napsal knihu

i o jiném tématu hry, o čarodějnictví, s názvem Démonologie). Ve spojitosti

s tzv „prachovým spiknutím“, odhaleným 4. listopadu 1605, při němž

měl být vyhozen do povětří anglický Parlament i s panovníkem, se ale

téma královraždy jeví v té době jako mimořádně aktuální. Narážka na toto

spiknutí se zřejmě objevuje v hrubě komickém výstupu vrátného, který dramatik

do příběhu připsal spolu s dalšími dramaticky účinnými výjevy, jako

je Macbethovo vidění dýky, Macbethův hovor s Banquovými vrahy, zjevení

Banquova ducha na hostině, druhá Macbethova návštěva čarodějnic,

náměsíčné obcházení lady Macbeth a jiné. Od „prachového spiknutí“ se

odvozuje i přibližná datace vzniku tohoto dramatického díla. Traduje se

názor, že hra byla poprvé předváděna na královském zámku Hampton

Court v létě 1606 a ve stejném roce se zřejmě objevila i v divadle Globe.

Macbeth je tragédií ctižádosti. V mnoha ohledech tak připomíná Shakespearovu

ranou historickou hru Král Richard III. I Richard zatouží po trůnu

a zmocní se ho násilím. Jeho ctižádost má sice psychologickou motivaci

(vyrůstá i z jeho tělesného postižení), ale jinak je to člověk od začátku

do konce jednoznačně zlý, který jde za svým cílem bez sebemenších výčitek

svědomí. Dramatik tu vypráví příběh především politický, příběh

o mechanismu moci a historické spravedlnosti, která časem napraví stav

věcí lidských. Macbeth je jiný. Uvědomuje si až příliš dobře zvrácenost

a dosah svého činu, a to už předtím, než se k němu po krušném vnitřním

boji odhodlá. Podlehne pokušení, jež je silnější než on sám, a neodvratně

se dostává do vleku následků. Macbeth je hra, v níž se základní dramatický

konflikt odehrává v psychice titulní postavy. Dramatik tu vypráví příběh

o přerodu uctívaného hrdiny v nenáviděného tyrana a snaží se dopátrat

příčin takové proměny.

Shakespearova schopnost vyjadřovat paradoxy lidské existence dvojjediným

jazykem básně a dramatu nachází v Mackbethovi vrcholné uplatnění.

Už od počátečního výjevu čarodějnic, volajících: „Děs je krása, krása

děs!“, je nastoleno téma nejednoznačnosti. Protiklady splývají, nepřirozené

se stává přirozeným, muž je obviňován ze zženštilosti a žena se chce

svého ženství zbavit, zdání se stává skutečností a skutečnost zdáním. Stejně

jako Duch zjevený Hamletovi mohl být pouhou chimérou, mohou být

i čarodějnice, které Macbethovi vyjevují královskou budoucnost, pouze

výplodem jeho fantazie zjitřené triumfálními pocity vítěze. Ve velkých

Shakespearových tragédiích stojí vždy na jedné straně dvojznačnost vjemů,

pocitů a slov a na druhé straně jednoznačný, nezvratný čin. Zatímco

u Hamleta rozum ochromuje jeho schopnost jednat (nechce se nechat

oklamat zdáním a potřebuje pro své konání důkaz) a Othello jedná v pominutí

smyslů, oklamán Jagem, Macbeth podnícen dvojznačným proroctvím

propadne klamu o své výjimečnosti a vědomě mystifikuje sám sebe.

Svou vůli staví nad zákonitosti a řád světa, svými činy předbíhá čas, a když

ho konečně dostihne určený úděl, uvědomuje si marnost a bezvýznamnost

veškerého svého snažení. Pro Othella je smrt očistným vysvobozením

z bludu, pro Macbetha trapným koncem nesmyslného života.

 

Život je pouhý stín, ubohý herec,

co chvíli křepčí, křičí na scéně

a zmlkne navždy. Je to historka

vypravovaná blbcem, ruch a vzruch

postrádající smysl.

           Macbeth je hra, v níž je intenzita prožitku mezních dramatických situací

umocněna silou básnického výrazu. V pochmurné scenerii skotských

plání a vřesovišť, osamocených hradů plných temných zákoutí se v nočním

čase při výkřicích nočních ptáků a za doprovodu hrozivého bušení na bránu

odehrávají krvavé děje, které si netroufají na světlo denní. Do těchto

kulis ze skotských balad umístil Shakespeare archetypální příběh, v němž

svým současníkům varovně odhaloval běsy lidské duše a kterým dodnes

ukazuje, jak se v člověku rodí zlo.

 

                                                                                                 JIŘÍ JOSEK