Předmluva
Coriolanus je hra popisující (snad) skutečné, historicky zaznamenané události, které se odehrály před dvěma a půl tisíci lety v Římě. Shakespeare je vypráví takřka věrně podle Plútarchových kronik (Životopisy slavných Řeků a Canů). Přesto se mu podařilo napsat hru, která nejen bezprostředně rezonovala se společenskými a politickými událostmi v Anglii kolem roku 1608, kdy vznikla, ale je jako „aktuální" pociťována dodnes. Bezprostředním impulsem k jejímu vzniku mohly být selské bouře, které vypukly v roce 1607 a pustošily okolí Shakespearova rodiště. Možným záměrem autora pak bylo ukázat na Coriolanovi nepřipravenost aristokratů, rytířů a dvořanů jakubovského dvora na život v nových podmínkách. Připomínají se zde dvě historické postavy: Sir Walter Raleigh a hrabě Essex. Oba byli představitelé vysoké aristokracie, mužové odvážní, vojáci a dobyvatelé, opovrhující městskou lůzou, oba byli popraveni.
U takto vyhraněně politické hry je oprávněné se ptát, zda se v ní neobráží i autorovo vlastní politické smýšlení. Je známo, že Shakespeare je dalek snahy roubovat na postavy her svůj „světový názor“. Jeho hry se vyznačují interpretační mnohoznačností, v níž, jak se říká, každá doba, každý jedinec nachází svůj vlastní obraz. Interpretační mnohoznačnost Coriolana dokumentuje i to, že se názory kritiků na tuto hru liší, a to ve větší míře než jinde. Liší se nejen v pohledu na to, jestli je to hra dobrá nebo špatná, ale i na její žánr, na hodnocení titulní postavy, zobrazení lidu apod. Zatímco například T. S. Eliot považuje hru za Shakespearovu nejlepší tragédii, G. B. Shaw ji označuje, zřejmě s trochou nadsázky, za jeho nejlepší komedii. Negativní kritika tvrdí, že Coriolanus je hrdina, s nímž se nelze ztotožnit, protože pro konzervativně smýšlející lidi je zobrazen příliš nesympaticky, pro levicově orientované je ve hře zas příliš směšně či nenávistně zobrazen lid. Existuje i názor, že hra je spíše abstraktní debata než drama. Hra se stala na jedné straně manifestací až fašisticky protilidového postoje ve Francii v roce 1934, a naopak podkladem pro Brechtovu marxisticky pojatou adaptaci, která vyznívá ve smyslu, že lid se obejde bez hrdinů.
Vznik hry je vymezován lety 1607 až 1609. Podle všeho jde vlastně o Shakespearovu poslední tragédii a poslední římskou hru. Hra je pozoruhodná tím, že titulní postava je v ní středobodem veškerého dění. Shakespeare na řadě míst prezentuje Coriolana v poněkud odlidštěné podobě. Je to skvělý voják schopný nadlidských činů, ale jeho arogance, samolibost a krutost z něho dělají postavu mnohdy lidsky nepřijatelnou i pro ty, kteří souhlasí s jeho politickými názory. Coriolanus je představitelem starého aristokratického světa, od jehož zásad nemíní ustoupit ani o krok. Lpí na starých principech pevně hierarchicky uspořádané společnosti. V tomto světě má přesně vymezenou funkci vojáka, obránce vlasti. V době války je mužem na svém místě, dostává se mu uznání a veškerých poct. Neumí ale žít v podmínkách běžného života, tím méně ve světě, který přestal odpovídat jeho představám. Proměna společnosti v demokracii přináší podle něho rozvrat a chaos. Na druhé straně Coriolanus dokáže velice přesně pojmenovat slabiny demokracie. Doslova na vlastní kůži poznal zbabělost a nestálost lidí a má do značné míry právo lid odsuzovat. Rozpozná přesně i pokrytectví obou tribunů. Koneckonců i jeho neochota zapřít svou povahu, přetvařovat se a z pragmatických důvodů jít žebrat o hlasy lidu mluví spíše v jeho prospěch. Nicméně tyto pozitivní aspekty Coriolanovy osobnosti nenapomáhají příliš tomu, aby postavu zlidštily. Jedněmi je milován, druhými nenáviděn vzhledem k ideálům, které symbolizuje. V tragickém paradoxu pak Shakespeare ukazuje situaci, která je psychologicky velice přesná. Situaci člověka, který prosazováním nadosobního principu, absolutizováním dobra a zla, projevuje vrcholnou míru egocentrismu. Ztratí-li pak své výsostné postavení ve svém společenství, hledá společenství jiné, kde by získal postavení odpovídající jeho představám o sobě samém, byť tím zrazuje právě ty principy, které tak vehementně bránil. Však také jediný člověk, kterého Coriolanus uznává, je jeho největší rival Aufidius. Jedině toho považuje za sobě rovného.
Nepřipravenost aristokratů, rytířů a dvořanů jakubovského dvora na život v nových podmínkách, kterou chtěl Shakespeare na Coriolanovi ukázat, dává autor (v souladu s Plútachovou předlohou) za vinu výchově. Vztah Coriolana a jeho matky není generačním střetem, jakým se vyznačovaly hry předešlé. Coriolanus splňuje všechny představy své matky. Volumnie z něho udělala jak neohroženého válečníka, tak hrdého a povýšeného aristokrata. A ve chvíli, kdy má prosit „lůzu“ o hlasy, je to opět matka, která ho donutí, aby ze svých zásad slevil. Jen kvůli ní ustoupí Coriolanus i od úmyslu podpálit Řím a pomstít se za svou křivdu.
V protikladu ke Coriolanovi stojí především lid, zobrazený ve chvílích vzedmutých emocí značně nelichotivě, a naopak s notnou dávkou sympatií, když se autorova pozornost zaměřuje na konkrétní lidové postavy.
Na konci hry se završuje osud obou protagonistů - Říma a jeho lidu na jedné straně a Coriolana na straně druhé. Lid triumfuje - zbavil se nenáviděného Coriolana, odvrátil zkázu a jásá. Naplnila se tak slova, že „Město je lid“ (III/1/198). Pohroma se přehnala a lid přežil. Historická nutnost se naplnila.
Coriolanus, který se vrací mezi Volsky, je rovněž vítán jásajícím davem jako mírotvorce, a nebýt toho, že se proti němu postaví Aufidius, žárlící na věhlas, který si jeho rival mezi jeho vojáky vydobyl, hra mohla skončit happy endem. Stačí ale vhodně zvolené slovo a Coriolanus ztratí sebevládu, a protože nedokáže neříct, co si myslí, svými slovy sám sobě přivodí zkázu. Hlavní hrdina umírá, je mu vzdán hold a před divákem se odehrává podobný rituál jako na konci řady předešlých tragédií. Ale tragický pocit se nedostavuje. Ironické vyznění a jízlivá škodolibost, se kterou autor připravil pád svého hrdiny, posunují pochmurný závěr do grotesky.
Coriolanus není čistá tragédie. Po Troilovi a Kressidě napsal dramatik další žánrově obtížně zařaditelnou hru, ve které se k pravdivému poznání o světě přibližuje prostřednictvím nadsázky a paradoxu. Coriolanus je tragická postava, ale ne v aristotelském smyslu. Je tragický svou nevyzrálostí a až patologickou závislostí na matce. Je pouhým gladiátorem, nástrojem jiných, kteří si jej vytvořili ke svému obrazu. Coriolanovým neštěstím je, že tomuto obrazu věří. Ve chvíli, kdy se svět změní, ztrácí totiž sám sebe.
Zatímco v předcházejících velkých tragédiích Shakespeare ukazoval společenskou proměnu jako existenciální problém, v Coriolanovi se jeho zájem posunuje z oblasti lidské psychiky k vnějšímu světu. Zatímco dříve ho zajímala nevyzpytatelnost lidského individua, v Coriolanovi se záhadou stává vnější svět. V tomto smyslu hra Coriolanus klade základní otázky, jak vlastně může společnost fungovat. Poté, co svět přestal být přehledným makrokosmem, který lze popsat přirovnáním k mikrokosmu lidského těla, v němž hlava, srdce a každý úd má své místo, jak vysvětluje mistr „reálné politiky“ Menenius vzbouřeným plebejcům (I/1/95), je jeho další vývoj hrozivý a nezbadatelný, zvlášť jsou-li lidé na jeho proměnu tak málo připraveni jako Coriolanus.
Hra Coriolanus je tak nejen svědectvím o době, předzvěstí občanské války, která vbrzku zachvátila Anglii, ale i politickou diskusí, v níž se několik set let před slavným Churchillovým výrokem ukazuje, že demokracie je opravdu ten nejhorší způsob vlády, ale lidstvo nepoznalo dosud žádný lepší.
JIŘÍ JOSEK |
kontakt
HRAJE SE