Dialogy

Výběr z textů Williama Shakespeara

Téma: láska v různých podobách mezi mužem a ženou.

Řazení: od plachých námluv nevinných nezletilců až po aféry a krize milostným životem usmýkaných jedinců.

Že jsou milenci bytosti zvláštní vyjádřil Shakespeare ve hře Sen čarovné noci.

Milenci jsou jak blázni. Jejich mozek
je plný zvláštních představ, které jsou
nad chápání zdravého rozumu.
Šílenci, milenci a básníci
žijí jen ve svých vidinách a snech.
Pro šílence je všude více běsů,
než kolik pojme peklo. Milenec
v ošklivé slečně vidí krasavici.
A básník uchváceným zrakem zírá
od země k nebi, z nebe na zemi,
a jak mu představivost v hlavě rodí
přízraky neskutečna, jeho pero
je uchopí a tomu, co nic není,
dá jméno, podobu a nový život. (Theseus)

Pro první nesmělé začátky máme jako příklad Shakespearův autobiografický sonet číslo 145. On je sám velký, ale ještě hodně mladý William a Ona o osm let starší Ann Hatawayová, jeho budoucí manželka. Situace: On chce ji, Ona chce jeho. Kvůli špatné interpunkci se jim to ale málem nepovede.

145
Ze rtů božského stvoření
zaznělo kruté: Nechci tebe.“
Já v solný sloup se proměnil,
a jak jsem tam stál mimo sebe,
mé lásce se mě zželelo,
do jazyka se za zlá slova
kousla tak, až to bolelo,
a zkusila to říci znova.
„Ne,“  začala a zajíkla se,
potom se nadechla a hladce
dořekla větu v jednom kuse,
po jisté pomlce, či čárce.
Ta čárka byla spása z nebe,
řekla mi totiž: „Ne, chci tebe.“

Následující dialog je ze hry Bouře. Ona, Miranda, je dosud nepolíbená panna, která žije se svým otcem Prosperem na pustém ostrově, On, Ferdinand, je mladičký a zřejmě dosud nepolíbený aristokrat, který na ostrově ztroskotal. Prospero ho zajal a nutí ho pracovat. On, Ferdinand, chce ji a ona, Miranda, chce jeho. Posuďte sami, kdo z těch dvou je iniciativnější.

FERDINAND           

Má láska, když mě vidí pracovat,
naříká, že se pro mě nehodí
tak bídné zaměstnání.

MIRANDA

                                   Prosím vás,
nehoňte se tak. Kdyby radši blesk
sežehl klády, které nosíte.

FERDINAND

                                        Drahá,
do slunka západu se nezastavím
a dodělám, co musím.

MIRANDA

                                  Sedněte si,
vezmu to chvíli za vás, dejte mi
to polínko. Dokážu to stejně
dobře jak vy. A možná ještě líp,
protože zatímco mě práce těší,
vám se dost protiví.

FERDINAND

                               Řekněte mi, prosím,
jen abych věděl, ke komu se modlit,
své jméno.

MIRANDA

                  Miranda.

FERDINAND

                               Má Mirando!
Jste dokonalost sama! Vzácnější
ženy na světě není!

MIRANDA

                                  Já neznám
nijakou ženu. Žádnou ženskou tvář
kromě své v zrcadle jsem neviděla.
A z těch, které lze mužem zvát, znám jen
vás, příteli, a svého otce. Nevím,
co je to lidská krása, ale vím,
při vší své nevinnosti, že bych si
životem nepřála jít s nikým jiným
než s vámi.

FERDINAND

                     Mirando,
jsem princ a, obávám se, teď i král.
Tu otročinu s dřevem snášel bych
asi tak ochotně jak masařku,
jež by mi sedla na ret. Víte, proč?
Jak jsem vás uviděl, mé srdce se
dalo do vašich služeb a já navždy
už patřím pouze vám. Jen kvůli vám
je ze mě nosič dřeva.

MIRANDA

                                    Miluješ mě?

FERDINAND

Nade vše na světě tě miluji
a ctím, má lásko. - Proč naříkáš?

MIRANDA

Protože nejsem hodna nabídnout,
co bych tak ráda dala, ani mít,
bez čeho žít mi nelze. Ne, to lžu.
Čím víc to v sobě dusím, tím víc to
chce ze mě ven. Pryč, hloupé okolky!
Budu tvou ženou, jestli si mě vezmeš;
a jestli ne, budu tvá služka. Jako
ženu mě můžeš odmítnout, však sloužit
ti budu, ať chceš nebo ne.

FERDINAND

                                            Má paní jsi.
A já před tebou klekám.

MIRANDA

                                      Vezmeš si mě?

FERDINAND

                                                              Ano.

 

V komedii Sen čarovné noci jsou hned čtyři mladí milenci z řad athénské zlaté mládeže. Lysandr a Hermie se navzájem milují. Ale Hermii miluje taky Demetrius, jenž Demetria miluje Helena. A Helenu nemiluje nikdo.
Scéna první: On, Lysandr, chce Hermii, Ona, Hermie, chce Lysandra, ale je slušně vychovaná, takže se zdráhá.

LYSANDR

Miláčku, zmáhá tě to trmácení.
Přiznávám, že jsem asi zabloudil.
Ulehněme. Až přijde rozednění,
půjdem zas dál. Spánek nám dodá sil.

HERMIE

Ano, Lysandře. O kus dál jdi spát,
já složím hlavu tady pod akát.

LYSANDR

Na ten mech vejdeme se oba dva.
Patříme k sobě a má čest je tvá.

HERMIE

Ne, milý, prosím, nelež takhle blízko,
odsuň se kousek, aspoň kousek, lásko.

LYSANDR

Chci být blíž k tobě! Snad si nemyslíš,
že bych ti ublížil, kdybych byl blíž.
Mé srdce tluče v souzvuku s tím tvým,
tak stávají se srdcem jediným.
Společný slib nás oba spojuje,
tím slibem z nás dvou jedna bytost je.
A tak mi dovol vedle tebe spát.
Jen ležet, nelžu, ležet akorát.

HERMIE

Moc hezky umíš hrát si se slovíčky.
Já vím, že nelžeš. To bych byla zlá,
kdybych si to o tobě myslela.
Však z lásky ke mně lež dál ode mě,
teď musíme se chovat rozumně.
Jsi ještě panic a já dosud panna,
a tak se patří, aby zachována
tu byla jistá mez. Dobrou noc, milý.

Co se v tu chvíli asi v Lysandrovi a s Lysandrem děje, vyjadřuje například sonet 151. Řekněme, že Lysandr mohl v duchu takto promlouvat k Hermii.

151

Láska, ta neví, co je svědomí.
A nerodí se svědomí snad z lásky?
Je hříchem proti sobě bránit mi
dělat to, co i tobě dělá hezky.
Když odrazuješ mne, já zrazuji
svou duši svému přízemnímu tělu,
jež o vznešené city nestojí
a bez okolků postaví se k dílu.
Kdyby však mohlo povstat ve tvém jménu,
dbalé tvých přání a tvých nároků,
tvrdě by dřelo, hrdé na svou cenu
vstávalo, lehalo ti po boku.
Zapomeň na bodání svědomí.
Vstávat a lehat v lásce dopřej mi.

Scéna druhá představuje druhou dvojici. On Demetrius nechce Helenu, protože chce Hermii. Ta ale, jak víme, leží o kus dál v lese s Lysandrem.

DEMETRIUS

Já tě rád nemám, nelez pořád za mnou.
Jdi pryč a nelep se mi na paty.

HELENA

Musím se lepit, přitahuješ mě
jak magnet. I když nejsem ze železa,
srdce mám ryzí jako z ocele.
Přestaň mě k sobě poutat, a já půjdu.

DEMETRIUS

Čím já tě poutám? Nejsem upřímný?
Neříkám pořád, že tě nemiluju,
že nechci, nemůžu tě milovat?

HELENA

Však proto miluji tě čím dál víc.
Jsem jak tvůj pejsek, Demetrie. Bij mě,
a já se k tobě budu tím víc lísat.
Chci být tvým pejskem. Tluč mě, kopej do mě,
odhoď mě, přehlížej mě, ale dovol,
abych se mohla plazit za tebou.

DEMETRIUS

Přestaň mě dráždit. Já tě nenávidím.
Kouknu se na tebe, a je mi špatně.

HELENA

A mně je špatně, když tě nevidím.

DEMETRIUS

Uteču ti. Schovám se do křoví
a napospas tě nechám divé zvěři.

HELENA

Jdu za tebou, můj kate nejdražší,
vždyť mě i smrt z tvé ruky potěší.

Ale jak se říká, láska je mocná čarodějka. Scéna třetí: Stane se, že se Lysandr probudí a přestane chtít Hermii, která leží opodál, a zamiluje se do Heleny, která o něho málem zakopne při pronásledování Demetria.

LYSANDR

(K Heleně) Pro tebe, lásko, skočím do ohně.
Má éterická krásko! Kouzelnice!
Já vidím, jak ti v hrudi tluče srdce.
Kde je Demetrius? Tak rád bych hned
vzal meč a poslal ho na onen svět.

HELENA

Tak nemluv, Lysandře. Co na tom přece,
že má rád Hermii? Vždyť ta ho nechce,
a miluje jen tebe. Tak buď rád!

LYSANDR

Nemám rád Hermii! Dřív možná. Snad.
Těch ztracených chvil lze jen litovat.
Ne Hermii, Helenu nosím v srdci.
Za vránu nevyměním holubici.
Pudy je třeba zvládat rozumem.
Mně rozum říká: „Helenu si vem!“
Dřív za mě mluvilo mé hloupé mládí.
Než člověk dozraje, leccos ho svádí
k hloupostem, ale nyní už jsem zralý,
hloupost je z hlavy pryč a mně to pálí.
Rozum mi moudře ukazuje cestu
a tebe vyvolil mi za nevěstu.

Dojde ale k dalšímu zvratu. Demetrius, který prchá před Helenou a žene se za Hermií, padne znaven k zemi, usne, a když se probudí, spatří Helenu a v tu ránu ji chce. Helena je z toho přirozeně celá pryč. Takže zatímco na začátku oba muži milovali Hermii, nyní oba milují Helenu. Scéna čtvrtá: On Demetrius, Ona Helena

DEMETRIUS

Heleno, vílo, božská, úžasná!
Vedle tvých očí křišťál barvu má
kalného bláta. Třešeň na dortu
sladší být nemůže než chuť tvých rtů.

HELENA

Odporné! Hnusné! Vysmíváte se mi.
Muži jste bohužel jen napohled.
Muž nemůže tak ženu urážet.
Proč každý z vás mou krásu vyzvedá,
když vím, že pro oba jsem šereda?
Svádíte boj o ruku Hermie,
teď o to zas, kdo víc poníží mě.
Jste hrdinové, chlapci jako květ,
když dokážete děvče rozbrečet!
Kdybyste byli slušní, ušlechtilí,
nebohou dívku byste netrápili.

Nad lidskými rozmary ovšem zvítězí síla přírody a obě dvojice se nakonec spárují k všeobecné spokojenosti.

Nejznámější hrou o lásce je tragédie Romeo a Julie. On, Romeo, je příslušník veronské zlaté mládeže. Ona Julie, je čtrnáctiletá, dosud mravná, poslušná a hodná dívka. Tedy až do okamžiku, kdy se potkají na plese a na první pohled se do sebe zamilují.

ROMEO

(K Julii) Vás dotýkat se neurvalou dlaní
je stejný hřích jak svátost znesvětit,
ale mé rty, poutníci uzardění,
spěchají polibkem tu vinu smýt.

JULIE

Křivdíš své ruce, poutníku můj milý,
vždyť poutá moji ruku oddaně,
tím dotykem se obě políbily,
jak při modlitbě jsou teď spoutané.

ROMEO

Člověk se modlí nejen rukama.

JULIE

Máš pravdu, k modlení jsou hlavně rty.

ROMEO

Dopřej jim taky zbožnost, lásko má,
ať v modlitbě jsou k sobě sepjaty.

JULIE

Mé rty jsou němé, prahnou po modlení.

ROMEO

Mlč, světice, a dej mi rozhřešení. Líbá ji.
Teď tvoje rty z mých všechny hříchy sňaly.

JULIE

Do smrti je teď na rtech ponesu?

ROMEO

Přesladká výtka. Ne, to nedovolím.
Vrať mi ho zpět.  Líbá ji.

JULIE

                           Líbáš jak z partesu.

Jejich lásce ale brání skutečnost, že on je Montek, ona Kapuletová. Jsme v Itálii a mezi oběma rodinami vládne vendeta. On je spíš romantik, ona má praktičtější sklony.

JULIE

Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?
Zřekni se otce, zapři svoje jméno,
a jestli nechceš, zapřu já svůj rod
a navždy budu patřit pouze tobě.
Jenom tvé jméno je můj nepřítel.
Ty nejsi Montek. Ty jsi prostě ty.
Co je to Montek? Ruka nebo noha?
Tvá paže, tvář, anebo jiná část
patřící muži? Ne? Tak znič to jméno!
Co na něm záleží? Takzvaná růže
nazvaná jinak bude vonět stejně.
A stejně Romeo by s jiným jménem
byl stejně drahocenný jako bez něj.
Tak se ho zbav, Romeo, pryč s tím jménem,
a místo něho, však tě neubude,
si vezmi mě.

ROMEO

                     Beru tě za slovo.

JULIE

Jak ses tu ocitl? Mluv, proč jsi tady?
Kdyby tě tady našli, zabijí tě.

ROMEO

Plášť noci mě před nimi ukryje.
Jestli mě ale nechceš, ať mě najdou,
ať radši jejich zášť mi zkrátí život,
než abych živořil dál bez tvé lásky.

JULIE

Miluješ mě? Já vím, že řekneš ano.

ROMEO

Přísahám, drahá, při nebeské luně,
jež stříbrem polévá koruny stromů –

JULIE

Při luně nepřísahej, Romeo.
Vrtkavý měsíc, den co den se mění,

ROMEO

Tak při čem tedy?

JULIE

                              Nepřísahej vůbec,
a když už musíš, zaklínej se sebou,
jen v tebe věřím.

ROMEO

                            Kdybych někdy v srdci –

JULIE

Ne, nepřísahej! Jak tě zbožňuju,
to, co se stalo dnes, mě netěší.
Dobrou noc, milý, snad to poupě lásky
dozraje časem v krásný květ, až příště
se potkáme. Dobrou noc, nejdražší.
Snad spánek mír nám vnese do duší.

ROMEO

Julie, ty mě jen tak opustíš?

JULIE

Tři slova, Romeo, a musím jít.
Jestli máš se mnou vážné úmysly
a chceš mě za ženu, pak mi dej zprávu
po tom, koho ti pošlu, kdy a kde
se bude konat sňatek.

ROMEO

                              Spáso moje

JULIE

Dobrou noc nastokrát. Měj hezké sny.

ROMEO

Ty sny se budou mít, že s tebou spí.

V podobné situaci, jako je Romeo a Julie, jsou Troilus a Kressida ze stejnojmenné hry. On, poněkud vystrašený mladík, a ona, průbojná dívka, se taky milují navzdory nepřejícímu světu kolem. Zatímco ale Romeo a Julie umírají a jejich láska přežije navěky, Troilus a Kressida přežijí, ale jejich láska je mrtvá dřív, než se narodí. V jejich případě se totiž omezuje na kvapný sex a majetnickou žárlivost.

TROILUS

(sám pro sebe) Všechno se se mnou točí. Představa

toho, co přijde, je tak úchvatná,

že jsem jak omámený. Co to bude,

až moje zprahlé hrdlo okusí

ten proslavený nektar lásky? Skosí

mě smrt, či mdloby, nebo čirá rozkoš,

tak mocně jemná, ostře sladká, že ji

mé tupé smysly prostě nepojmou?

Toho se bojím.

Vystoupí Kressida.

Slečno, vaše krása mě zbavila řeči.

KRESSIDA

Nechcete jít dovnitř, pane?

TROILUS

Kressido, jak často jsem si přál, abych byl takhle s vámi.

KRESSIDA

Přál? Kéž bohové – Ach, pane!

TROILUS

Kéž bohové co? Co vás tak roztomile zarazilo? Nebo jste, drahá slečno, našla snad v studánce naší lásky nějaké smítko?

KRESSIDA

Víc smetí než vody, pane, kam až mé obavy dohlédnou.

TROILUS

Strach dělá z andílků čerty. Všecko vidí pokřiveně.

KRESSIDA

Bát se toho nejhoršího často znamená vyhnout se špatnému.

TROILUS

Ale vy se, drahá, bát nemusíte. V průvodu lásky nebývají žádné příšery.

KRESSIDA

Ani nic příšerného?

TROILUS

Leda to naše věčné přehánění. Přísaháme, že prolijeme moře slz, že hoříme láskou, že jsme pevní jako skála. To jediné je v lásce příšerné, drahá slečno, že totiž vůle je bezmezná, ale výkonnost omezená, že touha je bez hranic, ale provedení naráží na strop našich možností.  

KRESSIDA

Ano, milenci prý vždycky slibují víc, než na co jim síly stačí.

TROILUS

Jsou i takoví. Já ale ne. Pochvalte, až ochutnáte, oceňte, až vyzkoušíte. Co teprve bude skvělé, nemá dosud nárok na slávu.

KRESSIDA

Nepůjdete dovnitř, princi?

Žárlivé obavy se skutečně naplní. Tragikomedie Troilus a Kressida je hra o ztrátě iluzí.

Snad nejkurážnější z Shakespearových ženských postav je Rosalinda z komedie Jak se vám líbí? On je Orlando, prototyp namakaného zápasníka a sportovce. On má s komunikací se ženami dosud značné potíže, což jejich námluvy značně ztěžuje.

ROSALINDA

Pane, (Dá mu kolem krku řetízek)
to noste za mne. Kdybych na tom byla
lépe než jsem, byla bych štědřejší.

ORLANDO

É.

ORLANDO

(pro sebe) Nedokážu jí ani poděkovat?
Mé lepší já tu padlo do prachu          
a místo něj tu stojí solný sloup!

ROSALINDA

Volá mě zpět. Pryč s hloupou hrdostí.
Zeptám se ho, co chce.

            Přál jste si, pane?
Dobře jste bojoval a zvítězil
nejen nad nepřítelem.

ORLANDO

É.

ROSALINDA

Na shledanou.

ORLANDO

(pro sebe) Proč měl jsem náhle jazyk jako v kleštích?
Mluvila na mě a já tupě mlčel.
Ubohý Orlando, jsi přemožený!
Ne silou muže, mocí slabé ženy.

A protože v rozhovoru tváří v tvář dívce selhal, vyjadřuje se mizernými verši, které rozvěšuje po lese a ryje do kůry stromů typu

ORLANDO

Rusa, Francouze či Inda,
všechny vábí Rosalinda.
Dnes či zítra ani jindy
nechci žít bez Rosalindy. a tak podobně

Rosalinda ho i přesto chce. Zpočátku si z něho v mužském převleku za Ganyméda v dobrém a láskyplně vystřelí.

ROSALINDA

Opravdu Rosalindu milujete tak, jak o tom rýmujete?

ORLANDO

Ani rým, ani řeč nevázaná není s to vyjádřit jak moc.

ROSALINDA

Láska je v zásadě pominutí smyslů, a proto by se měli milenci při léčbě tohoto neduhu zavírat do temnic a bičovat jako šílenci. Ale u vás bych spíše radil léčbu formou odborných konzultací.

ORLANDO

Už jste někdy někoho takhle vyléčil?

ROSALINDA

Ano, jednoho. A sice následujícím způsobem. Musel si představovat, že já jsem jeho láska, jeho milovaná, a nutil jsem ho, aby si mě den co den namlouval. A přitom jsem se choval jako žena: jednou vášnivě taková a potom vášnivě maková, až jsem nápadníka ze stavu šílené lásky přivedl do stavu normálního šílenství. A takto jsem ho vyléčil.

ORLANDO

Mě nevyléčíte, mladý muži.

ROSALINDA

Ale vyléčím. Říkejte mi: „Rosalindo!“, den co den choďte ke mně domů a svádějte mě.

Situace se tedy promění a On (Orlando) svádí domnělou Rosalindu, za kterou se vydává Ganymed, který je ale skutečná Rosalinda. Je to samozřejmě obrovský inscenační problém. Jak má ona (Rosalinda), která hraje, že je on (Ganyméd), který hraje, že je ona (Rosalinda), vlastně mluvit? Za dob Shakespearových to bylo o to složitější, že ona (Rosalinda) byl herec, který hrál Rosalindu, která hrála Ganyméda, který hraje Rosalindu.

ROSALINDA

Já jsem vaše Rosalinda. Pojďte! Svádějte mě. Svádějte mě. Mám teď sváteční náladu a třeba budu svolná. Co byste mi právě v tuhle chvíli řekl, kdybych byl vaše pravá Rosalinda?

ORLANDO

Než bych cokoli řekl, tak bych vás políbil.

ROSALINDA

Ne, lepší je nejdřív něco říct, a když už nevíte, co říkat, můžete začít líbat.

ORLANDO

A co když dívka polibek odepře?

ROSALINDA

Pak ji musíte začít přemlouvat, a hned je zas o čem mluvit. Chtějte cokoli, a já vám to dopřeji.

ORLANDO

Pak mě miluj, drahá Rosalindo.

ROSALINDA

Mileráda, každý pátek, sobotu a všechny dny okolo.

ORLANDO

Takže mě chceš?

ROSALINDA

Ovšem, a dalších dvacet takových.

ORLANDO

Co to povídáš?

ROSALINDA

Nejsi snad dobrý?

ORLANDO

Věřím že ano.

ROSALINDA

Tak proč bych se měla omezovat v tom, co je dobré? Pojď, sestro, ty budeš kněz a oddáš nás. Podejte mi ruku, Orlando. Musíte říct:  „Beru si tě, Rosalindo, za ženu.“

ORLANDO

Beru si tě, Rosalindo, za ženu.

ROSALINDA

Mohla bych se vás sice ptát, jestli máte povolení
k sňatku, ale budiž. Beru si tě, Orlando, za muže. A teď mi řekněte, jak dlouho si ji necháte, až bude vaše.

ORLANDO

Celou věčnost a den.

ROSALINDA

Tu věčnost přeskočte a řekněte „den“. Kdepak, Orlando, při námluvách jsou muži samý květ, ale po svatbě jsou studení jako led. A z lepých panen na vdávání jsou slepice, když stanou se z nich vdané paní. Budu na tebe žárlit, budu parádivější než opice a náladovější než jezevčík. Budu brečet pro nic za nic, kdykoli ty budeš mít dobrou náladu, a budu se smát jako hyena, kdykoli ty budeš mít chuť jít spát.

ORLANDO

A bude tohle dělat i moje Rosalinda?

ROSALINDA

Jako že tu stojím, bude dělat přesně to co já.

ORLANDO

Ale ona má rozum.

ROSALINDA

Právě proto, že má rozum, to bude dělat. Čím jsou ženy chytřejší, tím jsou vynalézavější. Zavřete ženské chytrosti dveře, a uteče vám oknem, zabedněte okna, a ona se protáhne klíčovou dírkou, ucpěte dírku, a uletí vám komínem.

ORLANDO

Na takhle chytrou ženu bych si musel dávat pozor, aby neztratila rozum.

ROSALINDA

Hlavně byste si měl dávat pozor, aby ta chytračka neztratila rozum v posteli vašeho souseda.

ORLANDO

A kdybych ji tam našel, co chytrého by mi asi řekla?

ROSALINDA

Řekla by, že tam hledala vás, a hned byste byl vy v koncích s rozumem. Žena, která nedokáže za své chyby vinit manžela, nemá nárok na to plodit děti, protože svět by pak byl plný mamlasů!

To, že milenec nemusí být vždy submisivní typ, ukazuje Shakespeare v komedii Zkrocení zlé ženy.  On, Petruccio, je výrazný macho. Ona, Kateřina, je temperamentní dívka z dobré rodiny. Má ale pověst „zlé ženy“. Jejich námluvy to dost ovlivňuje.

PETRUCCIO

Dobrý den, Kačko. Tak vám říkají, jsem slyšel.

KATEŘINA

To jste si asi seděl na uších.
Mně říkají jen a jen Kateřina.

PETRUCCIO

Nelži mi. Vím, že říkají ti Káčo
a někdy Katko, jindy Kačeno,
však, Katuško, Kateřinečko zlatá,
má Katynko, má k nakousnutí Káčí,
má kočko Kačko čokoládová,
Kačenko srdce mého, řeknu ti,
že když jsem slyšel, jak tě všude chválí,
tvou mírnost vynášejí do nebe,
i krásu, pro niž je vší chvály málo,
tak mě to vzalo, že si tě chci vzít.

KATEŘINA

Když vás to vzalo, tak se seberte
a zmizte odtud! Hned jsem věděla,
že jste kus dřeva.

PETRUCCIO

                          Jaký že jsem kus?

KATEŘINA

Jaký? No pařez.

PETRUCCIO

                        Tak si na mě sedni.

KATEŘINA

Osli jsou na to, aby nosili.

PETRUCCIO

Osli a ženy, když jsou obtíženy.

KATEŘINA

Jste, pane, obtížný. Odejděte.

PETRUCCIO

Vím, že jsi křehká, neboj, já tě budu
obtěžovat jen velmi zlehounka.

KATEŘINA

Jenom mě neberte na lehkou váhu,
až vám ji vrazím, poznáte, co vážím. (Chce ho udeřit)

PETRUCCIO

Pusu mi vraž!

KATEŘINA

                     Do pusy dostanete.

PETRUCCIO

Do pusy pusu? To už je skoro ruka v rukávě.

KATEŘINA

Na moji ruku je váš rukáv krátký.

PETRUCCIO

Vosičko, proč jsi takhle pichlavá?

KATEŘINA

To že jsem vosa. Pozor na žihadlo.

PETRUCCIO

Pak lehká práce, vytrhneme ho.

KATEŘINA

Jak víte, blázne jeden, kde ho mám?

PETRUCCIO

Každý ví, kde má vosa žihadlo. V zadečku.

KATEŘINA

A vy v ústech.

PETRUCCIO

                      Žihadlo mám v ústech?

KATEŘINA

Můj zadek jste tam měl, vy sprosťáku.
Tak si mě příště do úst neberte.

PETRUCCIO

Já že si do úst vzal tvůj zadeček?
Káčo, jsem šlechtic.

KATEŘINA

                              Tady máš svůj erb!

Udeří ho. On ji zadrží.           

Pusťte mě! Nevidíte, že mám vztek?

PETRUCCIO

Naopak, lásko. Ty jsi andílek.
Ten, kdo mi říkal, že jsi nepřístupná,
byl očividně bohapustý lhář.
Vždyť ty jsi milá, hravá, zdvořilá,
málomluvná, však zato hodně krásná.
Nemračíš se a nekoukáš jak bubák¨.
A kdo mi tvrdil, že je Kačka chromá?
Ukaž, jak chodíš? Viď, že nepajdáš?

KATEŘINA

Své sluhy komanduj, ty šílenče.

PETRUCCIO

Dianě v hájku to tak neslušelo
jak Katce, když se vznáší po síni,
mě těší, že máš její božské tělo,
jen přestaň už hrát cudnou bohyni.

KATEŘINA

Kdepak jsi přišel k téhle rýmovačce?

PETRUCCIO

Rýmuju spatra, dar po mojí matce.

KATEŘINA

Nejspíš jsi jí spad s patra na hlavu.

PETRUCCIO

Schází mi vtip?

KATEŘINA

Ne, jen ti zamrz. Jdi se někam ohřát.

PETRUCCIO

Chtěl bych se ohřát s tebou v postýlce.
To, co se líbí mně, musí být mé
a žádný jiný mi tě nevezme!

Zvláštní případ námluv se objevuje v komedii Mnoho povyku pro nic. Přestože ti dva On (Benedik) a Ona (Beatricie) jsou jako stvořeni jeden pro druhého, jejich zarputilé povahy jejich sblížení brání.

BENEDIK

Ale! Slečna Hubatá! Vy ještě žijete?

BEATRICIE

Slečna Hubatá ožije vždycky, když jí padne do rány takový hulvát jako vy. Když vy se objevíte, sama zdvořilost nadává jako špaček.

BENEDIK

Pak zdvořilosti chybí slušnost. Mě normálně ženy zbožňují – když jsou normální, a ne jako vy. Rád bych měl některou rád, ale přiznávám, ten cit já neznám.

BEATRICIE

To tedy mají štěstí! Ještě aby jim pletl hlavu takový necita. Mě, chválabohu, nechávají tyhle věci taky naprosto chladnou.

Aby se tihle dva vůbec mohli dát dohromady, musí zasáhnout přátelé a udělat na ně fintu. První na řadě je Benedik. Vystoupí z úkrytu, kde tajně vyslechl nastrojený rozhovor plný výmyslů o tom, jak strašně ho Beatricie miluje.

BENEDIK

To nemůže být trik. Zdá se, že je zamilovaná až po uši. Do mě! Mám ji zklamat? Možná se do mě někteří budou trefovat hloupými vtipy, protože jsem tak dlouho  horoval proti ženám, ale copak se nemění chuť? Smí muž kvůli pár pitomým vtipům sejít z cesty, pro kterou byl zrozen? Ne. Svět se musí zalidňovat! Když jsem tvrdil, že zemřu svobodný, netušil jsem, že se dožiju své svatby. Ona sem jde.
Bože můj, ta je krásná! Zdá se, že ta zamilovanost je už na ní vidět.

BEATRICIE

Ač nerada, mám za úkol pozvat vás k večeři.

BENEDIK

Beatricie, děkuji vám za vaši péči.

BEATRICIE

Nemusíte mít péči mi děkovat. O vaši péči nestojím. Vás, pane, v péči nemám.

BENEDIK

A kde mě máte? V srdci?

BEATRICIE

Ovšem. Ale to by to srdce muselo být srdce kuřete, které mám zrovna v žaludku. Vy ale asi žaludek nemáte, takže se poroučím.

BENEDIK

Cha! „Ač nerada, mám za úkol pozvat vás k večeři." Hm. To se dá vykládat různě. „Nemusíte mít péči mi děkovat. O vaši péči nestojím." To je, jako by řekla: „Za mou péči o vás mi není třeba děkovat." Kdybych se nad ní neslitoval, byl bych lotr. Když ji nebudu milovat, tak jsem lump. Jdu si obstarat její obrázek.

Nakonec pomocí stejného triku vzplane i Beatricie, ale kdo ví, jak to nakonec s nimi dopadne. Jejich milostný dialog zní poněkud nezvykle.

BENEDIK

Prosím tě, řekni mi, do které z mých špatných stránek ses nejdřív zamilovala?

BEATRICIE

Do všech najednou. Je to takový výkvět špatností, že se mezi nimi nenajde místo pro nic dobrého. A pro které mé dobré stránky ses roznemohl ty láskou ke mně?

BENEDIK

Roznemohl láskou? Skvěle řečeno! Roznemohl jsem se láskou, protože jsem se zamilovat nechtěl.

BEATRICIE

Tak proč si děláš násilí? Chudáčku malý! Jestli se kvůli mě přetvařuješ, tak já se z lásky k tobě přetvařovat nebudu a mileráda tě budu nenávidět.

BENEDIK

My dva jsme na obyčejné námluvy moc chytří.

BEATRICIE

Myslím, že máš ještě šanci. Říká se, že jenom hlupáci chválí sami sebe.

Ještě chvíli před svatbou to vypadá, že z plánované svatby sejde, takže opět musí zasáhnout jiní a podstrčí jim milostné sonety, které si tajně psal jeden o druhém.

BENEDIK

Zázrak! Vlastnoruční důkazy usvědčují naše srdce. Tak já si tě teda vezmu, ale – když tohle vidím – hlavně z útrpnosti.

BEATRICIE

Tak já ti teda nedám košem. Ale musím ti říct, dělám to jen pod velkým nátlakem. Vlastně ti zachraňuju život. Říkali totiž, že jsi na mrtvici.

BENEDIK

Musím ti zacpat pusu. (Políbí ji)

I ve chvíli, kdy jsou milenci voláni před oltář, Benedik volá: Svatba nám neuteče, Hudbo hraj. A hra končí tanečním rejem, a nikoli svatbou.

Milostný vztah, kterému brání okolnosti a současně i povaha milenců, je tématem snad nejslavnější hry, jaká kdy byla napsána. Tragédie Hamlet je hrou otázek a záhad a tak se lze jen dohadovat, jaké povahy je vztah Hamleta (On) a Ofelie (Ona). Shakespearologové a spolu s nimi diváci si už řadu století lámou hlavu, zda spolu tito dva už spali nebo ne.

HAMLET

(Lehá si Ofelii k nohám) Smím si vám lehnout mezi nohy, slečno?

OFELIE

Ne, princi.

HAMLET

Myslel jsem, jestli vám smím položit hlavu do klína.

OFELIE

Ano.

HAMLET

Vy jste si myslela, že chci něco ošklivého?

OFELIE

Nic jsem si nemyslela.

HAMLET

To je pěkné pomyšlení: ležet dívce mezi nohama.

OFELIE

Prosím?

HAMLET

Ale nic.

OFELIE

Jste vtipálek, princi.

HAMLET

Kdo? Já?

OFELIE

Ano.

HAMLET

Ovšem. Já jsem pro každou legraci! Mohl bych vám třeba vyprávět historky o pimprlatech, která se vodí na provázku a která předstírají lásku.

OFELIE

Jste tvrdý, princi.

HAMLET

Stačí pár vzdechů, trocha něžnosti a moje tvrdost změkne – k vaší lítosti.

OFELIE

Vy si mě dobíráte.

HAMLET

Je lepší, když si jeden druhého dobře dobírá, než špatně bere.

Z královského prostředí se přenesme na venkov do Ardenského lesa a podívejme se na námluvy jiného zrna. V komedii Jak se vám líbí?  je On Šašek ode dvora a Ona prostá pasačka koz. On chce ji, kvůli svým sexuálním potřebám, Ona chce jeho v naději, že si společensky polepší.

BRUS

Pospěš si, milá Audrey. O tvé kozičky se postarám, Audrey. Tak co, Audrey, jsem pro tebe ten pravý? Podléháš mému charismatu?

AUDREY

Charismatu! Bože chraň! Co to je?

BRUS

Jsem tady jen já a ty a tvoje kozy a já si připadám jako bukolický Ovidius, básník milenců a pasáků.

AUDREY       É?

BRUS

Když básnický obraz narazí na ignoranci, nebo když podnětnou myšlenku neoplodní ke smyslu chápavost, pak to člověka raní ještě víc, než když dostane mastný účet za suchou skývu. Opravdu bych si přál, aby Pánbůh dal a tys byla aspoň trochu poetická.

AUDREY

Já nevím, co to je „poetická“. Doufám, že to není nic ošklivýho. Znamená to pravdivá a poctivá?

BRUS

Po pravdě řečeno, neznamená. Protože ta nejpravější poezie se pravdě nepodobá a milenci, kteří nejvíc básní o lásce, bývají ti nejulhanější.

AUDREY

A to byste si přál, aby Pánbůh dal a já byla poetická?

BRUS

Namoutěkutě ano. Ty mi přísaháš, že jsi poctivá,  ale kdybys byla poetická, dalo by se předpokládat, že nejsi poctivá.

AUDREY

A to byste chtěl, abych nebyla poctivá?

BRUS

Nechtěl, leda kdybys byla ohyzda, protože poctivost spářená s krásou, to je, jako když cukruješ chleba s medem.

AUDREY

Já nejsem krásná, a proto jsem Pánubohu vděčná za to, že jsem aspoň poctivá.

BRUS

A není to škoda, aby se poctivostí pyšnila ošklivá rajda? To je jako servírovat biftek na ušmudlaném talíři.

AUDREY

Já nejsem žádná rajda, i když chválabohu ošklivá ano.

BRUS

Pak chválabohu za tvou ošklivost, na rajdu ještě může dojít. Ale ať je to, jak je to, já si tě vezmu, a proto jsem zašel za velebným pánem Oliverem Kaziprelátem, a ten mi slíbil, že přijde a spáruje nás tady.

AUDREY

Božínku, to mám radost!

BRUS

Amen. Leckdo by se třeba takového kroku zalekl, protože místo svatostánku je tu jenom les a místo svatebčanů tyhle rohaté bestie. Ale co? Hlavu vzhůru! Parohy sice překážejí, ale bez nich to nejde. Však se říká: „Málokdo ví, co má.“ Nejlepší obrana je útok a holou hlavou zeď neprorazíš.

Tímto jsme, aspoň prozatím, skončili s námluvami a od dialogů před sexem se přenesme k dialogům po sexu, tedy převážně do období po svatbě.  Předěl obstarají dva sonety, jejichž tématem je právě sex.

136

Proti tvé vůli přijít dobré není,

to vím, však kvůli tobě tady jsem.

Jsem Will a chci tě prosit o svolení,

abych se mohl stát tvým milencem.

Rád bych tvou vůli naplnil svým citem,

jako to dopřáváš všem ostatním,

jeden Will navíc pranic nestojí tě,

tak buď mi taky po vůli jak jim.

Vždyť jedno číslo je skoro jak nula,

tak prosím pěkně, měj mě v pořadí,

a kdybys do počtu mě zahrnula,

klidně si počkám, mně to nevadí.

Hlavně si zapamatuj, že si Will

za svoji lásku tebe vyvolil.

129

Mrhání síly v pusté hanebnosti

je ukájení chtíče. Než to začne,

i přes mrtvoly dereme se k slasti,

podvodně, hrubě, krutě, krvelačně.

Teď vrchol blaha vzápětí je hnus,

vzývaná modla nejdřív, potom past

zlovolně nastražená. Hrůza hrůz,

že jsme se nechali tak snadno zmást.

Před tím šílíme v sladkém roztoužení,

při tom je každý touhou unesen,

po tom se rozkoš v trapnou trpkost změní,

slib štěstí rozplynul se v marný sen.

To víme, ale stejně dál se zbrkle

hrneme do ráje, jenž končí v pekle.

Takto výhrůžně vstupujeme do období po svatbě. Ve vztahu On a Ona se vymezují pozice a role. Ve Zkrocení zlé ženy jsou Kateřina a Petruccio už svoji, nyní jde ale o to, kdo s koho.

KATEŘINA

Pánové, pojďme všichni ke stolu.
Už vidím, jak by ženská dopadla,
kdyby si neuměla řádně dupnout.

PETRUCCIO

Ke stolu jděte, jak vám poroučí!
Tak přece poslechněte nevěstu!
Jděte se bavit, radovat a zpíjet
do němoty za její panenství,
nebo se třeba jděte utopit,
ale má Káča musí odjet se mnou.
Co na mě hrozíte, dupete, řvete?
Chci být jen pánem toho, co mi patří.
Ona je moje bohatství, můj dům,
má stodola, mé hospodářství, pole,
můj kůň, můj vůl, můj osel, moje všecko.
Zde stojí. Zkuste se jí někdo dotknout!
Tak kdo si troufne? Já vás poženu,
jestli mi někdo zkříží cestu.
Neboj se, děvče, tebe nedostanou!
Milion lidí mi tě nevezme!

Nakonec i vzpurná Kateřina změkne.

PETRUCCIO

Pospěš si přece, jedem k tvému otci.
Vidíš, jak měsíček nám krásně svítí?

KATEŘINA

Měsíček? Tohleto je sluníčko.

PETRUCCIO

Řek jsem, že měsíček nám krásně svítí.

KATEŘINA

A já zas, že nám svítí sluníčko.

PETRUCCIO

Při synovi své matky, což jsem já,
bude to luna, hvězda, to, co řeknu,
jinak se k tvému otci nejede.

KATEŘINA

Když už jsme došli takhle daleko,
prosím vás, pojďme. Ano, je to měsíc,
anebo slunce, nebo rachejtle,
co vy si račte přát, to je to pro mě.

PETRUCCIO

Říkám, že je to luna.

KATEŘINA

                                Ano, luna.

PETRUCCIO

Lžeš! Nevidíš, že je to boží slunko?

KATEŘINA

Božíčku, jistě. Sluníčko to je.
Anebo není, jestli nechceš, muži.
I měsíc mění se, jak ty si přeješ.
A vše, co je, je tím, čím ty to nazveš,
jinak to pro mě neexistuje.

PETRUCCIO

Kupředu, vpřed! Tohle je správný kurs.
Chvíli to trvalo. Byla to dřina.
Teď konečně je má má Kateřina.

Ještě drsnějším mužem je u Shakespeare král Richard III. Ona,  Anna, čerstvá vdova po princi Edwardovi, kterého On, Richard, zabil, doprovází rakev s tchánem králem Jindřichem VI., kterého Richard zabil. Pro milostný dialog je to tedy zdánlivě naprosto nevhodná situace.

RICHARD

Nosiči, stát! Tu rakev položte.

ANNA

Zmiz, pekelníku! Měl jsi nad ním moc,
dokud byl živý. Teď je po smrti.
Už jeho duši nezískáš, tak zmiz!

RICHARD

Dovol mi, vzore ženské líbeznosti,
abych se z těch údajných přečinů
bod po bodu před tebou očistil.

ANNA

Čestně se odprav, abys napravil
křivdy na těch, co bezectně jsi zabil.

RICHARD

A co když nezabil?

ANNA

                             A copak žijí?                                 
Krále jsi nezabil?

RICHARD

                          To připouštím.

ANNA

Připouštíš, příšero? Pak, Bože, spusť
na toho lumpa boží dopuštění!
Jaký byl mírný, ctnostný, vznešený!

RICHARD

Pak z něho v nebi musejí mít radost.

ANNA

Je v nebi, kam ty nikdy nedojdeš.

RICHARD

Měl by mi poděkovat, že tam je.
Nebe je pro něj vhodnější než země.

ANNA

A pro tebe je nejvhodnější peklo.

RICHARD

Já vím o místě ještě vhodnějším.

ANNA

A to je co? Vězení?

RICHARD

                             Tvoje postel.

ANNA

Leda bys do ní leh a nikdy nevstal!

RICHARD

Nikdy bych nevstal, kdybych ležel s tebou.

ANNA

To doufám.

RICHARD

                  Já to vím. Však, drahá Anno,
dost vtipkování a teď mluvme vážně.
Nesměšujme následky s příčinou.
Což ten, kdo zničil Plantagenety,
Jindřicha s Edwardem, je bez viny,
a kdo ho potrestal, je sprostý vrah?

ANNA

Ty jsi příčina strašných následků.

RICHARD

Já ne. Ty. Tvoje krása za to může.

ANNA

Kdyby to byla pravda, vrahu, svými
nehty tu krásu vydrápu si z tváří.

RICHARD

Je proti přírodě nenávidět
toho, který tě tolik miluje.

ANNA

Je zcela přirozené nenávidět
bídáka, co mi zabil manžela.

RICHARD

Zbavil tě manžela, aby ti tím
pomohl k lepšímu manželovi.

ANNA

A kde je?

RICHARD

              Zde.

                    Tys na mě plivla? Proč?

ANNA

Kéž by má slina byla jed!

RICHARD

I já bych si to přál. Chci umřít hned
a neumírat dlouze zaživa.....
Neušklíbej se, děvče, tvoje rty
by měly líbat a ne pohrdat.
Jestli se tvoje srdce neustrne,
vem si ten ostrý meč a zabodni ho,
budeš-li chtít, do této čestné hrudi,
Ne, neváhej. Já zabil Jindřicha.
Ruku mi ale vedla tvoje krása.
Tak bodej. Já jsem zabil Edwarda.
Zavelela mi však tvá božská tvář.
Vem si ten meč, nebo si vezmi mne.

ANNA

Vstaň, pokrytče. Přeji si tvoji smrt,
ale tvým katem se stát nehodlám.

RICHARD

Tak poruč, a já sám se zabiju.

ANNA

Chtěla bych znát tvé srdce.

RICHARD

Nosím ho na jazyku.

ANNA

Jazyk lže a srdce je falešné. Vem si ten meč a jdi.

RICHARD

Jenom mi řekni, zda mi odpouštíš.

ANNA

Dozvíš se, dozvíš. Časem.

RICHARD

Mám tedy naději?

ANNA

Všichni na světě žijí v naději.

RICHARD

Prosím tě, přijmi ode mne ten prsten.

ANNA

Kdo přijímá, ještě nic nedává. (Navlékne si prsten)

RICHARD

Rozluč se se mnou.

ANNA

                              To si nezasloužíš.
Ale že ty se chováš mile ke mně,
představuj si, že já se chovám stejně.

RICHARD

Dobýval někdy někdo takhle ženu?
A dobyl někdy někdo takhle ženu?
Budu ji mít, ale ne nadlouho.
Zabil jsem jí muže a jeho otce.
A dostal ji! Teď, když mě nenávidí
a se slzami v očích proklíná!
A já ji dostal! Za nic celý svět!
Ha!
Své vévodství dám za zlámaný groš,
jestli se strašně nepodceňuju.
Z důvodu, který je mi neznámý,
mě považuje za skvělého muže.
Sviť, slunce. Dřív než v zrcadle se zřím,
chci obdivovat alespoň svůj stín.

Král Richard III. je padouch a nestydí se to sám sobě i divákům přiznat. Sonetem proti pokrytectví v lásce i jinak je sonet 121.

121

Je lepší špatným být než špatným zdát se,
za to, co nejsem, sklízet pohrdání
a postižen být ztrátou reputace
ne vlastní vinou, ale cizím zdáním.
Proč jiní, kterým chlípnost kouká z očí,
jsou odhodláni o mou cudnost dbát,
hlídají, špiclují mě ve dne v noci
a ostouzejí to, co já mám rád.
Jsem, jaký jsem. Když obviňují mě,
pokrytci odkrývají sami sebe,
vina se vždycky tváří nevinně,
nakydat špínu jen špinavec svede.
Dokud se tahle špatnost neskončí,
samotné zlo není to nejhorší.

 

Po svatbě přicházejí komplikace. Tou nejběžnější a dramaticky nejvděčnější je nevěra. Toto téma uvedeme čtyřmi sonety.

 

41

Nebýváš někdy zrovna andílek,

když zapomeneš na mou maličkost,

omlouvá tě tvá krása i tvůj věk,

máš stálých pokušení víc než dost.

Jsi vzácný, mnohou ženou vytoužený,

jsi krásný, mnohá se ti touží vzdát.

Když žena přeje si, kdo zrozen z ženy

by svedl jí to přání nedopřát?

Tak proč se přibližuješ k mému domu,

když vedeš svoji krásu na scestí?

Tady tvá krása napomůže tomu,

že padnou hned dva sliby věrnosti:

mne zradí ta, kterou tys krásou sved,

ty zradíš mne a necháš na ocet.

118

Tak jak si občas pro spravení chutě

prolijem hrdlo něčím ostřejším

a proti chorobě, jež v těle skrytě

nám hlodá, berem jedovatý blín,

tak i já sladkou láskou přesycen

předepsal jsem si porci hořkých kapek.

Že moc dobrého škodí, myslel jsem

a považoval jsem ten zálet za lék.

Jenomže láska není choroba,

taková léčba spíše všechno zkazí

a ze zdravého dělá maroda.

Vždyť s čím kdo zachází, tím také schází.

Teď vím, jak hrozné hrozí nebezpečí

tomu, který se z lásky k tobě léčí.

35

Stalo se, stalo, zapomeň už na to.

I růže trny má a uvnitř ní

červ může hlodat, v studánkách je bláto

a na nebi je občas zatmění.

Chybování je lidské a já tím,

že omlouvám tvé drobné provinění,

se zase proti tobě proviním,

mluvím-li o vině, jež vinou není.

Tvůj nerozum rozumně nerozsoudí

žalobce, který je tvůj advokát

a sebeobviňováním si škodí.

Je zlé sám proti sobě bojovat.

U soudu lásky nemám naději,

když musím nadržovat zloději.

138

Když moje láska tvrdí, že je věrná,

věřím jí, i když dobře vím, že klame,

a proto za nezkušeného křena,

co o světě nic neví, ona má mě.

Tím pádem připadám si jako mladík,

i když vím, že ví, kolik mi je let,

a tak nám to vzájemně dobře ladí,

a v klidu můžeme se podvádět.

Proč nepřizná mi svoje nevěry?

A proč já neřeknu jí, že jsem starý?

Láska je hlavně věcí důvěry

a nehodí se příliš pro šťouraly.

Tak můžem spolu lehat, spolu lhát,

na loži ve lži šťastně usínat.

 

Nevěra se vyskytuje na všech společenských úrovních. Pověstný nelegitimní vztah byl mezi římským vojevůdcem Antoniem a egyptskou královnou Kleopatrou. Takhle to mezi nimi vypadalo v těch hezkých chvilkách.

KLEOPATRA            Jestli mě miluješ, řekni, jak moc.

ANTONIUS

Kdo lásku změří, ten je v lásce žebrák.

KLEOPATRA

Já určuji, až kam tvá láska sahá.

ANTONIUS

Pak pro ni objev nový svět i nebe.

A takhle to vypadalo, když Antonius musel Kleopatru opustit.

KLEOPATRA

V očích ti čtu, žes dostal dobré zprávy.
Co vzkazuje ti žena? Už smíš domů?
Proč vůbec dovolila, abys odjel?
Ať neříká, že já tě tady držím.
Takovou moc já nemám.

ANTONIUS

                                         Bohové –

KLEOPATRA

Prosím tě, jen se na nic nevymlouvej,
rozlučme se a jdi. Když jsi chtěl zůstat,
namluvil ses ažaž. Ne o odchodu.
Věčně jsi toužil hledět do mých očí,
líbat mé rty. Nebylo na mém těle
nic, co bys nezbožňoval.

ANTONIUS

                                      Prosím tě –

KLEOPATRA

Já kdybych byla muž...

ANTONIUS

                                  Vyslechni mě.
Jen holá nezbytnost si nyní žádá
mých služeb jinde, ale moje srdce
zůstane tady s tebou. Itálie
se ježí meči. Můj osobní důvod,
který tě asi nejvíc přesvědčí,
je Fulviina smrt.

KLEOPATRA

Jsem v letech a mám nárok hloupnout, ale
dětinská nejsem. Fulvia je mrtvá?

ANTONIUS

Zemřela, královno.

KLEOPATRA

                               Ty necito!
To neuroníš ani jednu slzu?
Když ztráta Fulvie tě nermoutí,
jak snadno přijmeš moje úmrtí.

ANTONIUS

                          Uklidni se
a věř mi, drahá, že tě miluju.
Přesvědčím tě.

KLEOPATRA

                        Tak jako Fulvii?
Prosím tě, otoč se a zaplač pro ni,
pak mi dej sbohem a pár slziček
věnuj i mně. Tak honem. Sehraj mi tu
svou skvělou komedii, ať se zdá,
že jsi ctnost sama.

ANTONIUS

                               Dost. Jenom mě dráždíš.

KLEOPATRA

Ujde to, ale zkus tam dát víc citu.

ANTONIUS

Při meči –

KLEOPATRA

                 Nemeč. A bude to dobré.

ANTONIUS

Sbohem, královno.

KLEOPATRA

Zdvořilý pane, ještě na slovíčko.
Je čas se rozejít – Ne, jinak. Takhle:
milovali jsme se – Ne, ještě jinak.
Víš, co chci říct. Chci vyjádřit –
Paměť mě opouští jak Antonius
a mizím v zapomnění.

ANTONIUS

                                    Královno,
vládnete zemi. Zkuste ovládat
i sama sebe.

KLEOPATRA

                     Já mám, pane, srdce,
to neovládám a nezvládnu unést,
co ho tak tíží. Povinnost tě volá.
Jdi. Nevšímej si mého třeštění,
a bozi ať tě chrání.

ANTONIUS

Náš rozchod není žádné rozloučení.
Když tebe v sobě odnáším si tam,
sám sebe v tobě tady nechávám.

Jsou případy, kdy k nevěře ani nedojde, a přece je hlavním tématem dialogu. V Komedii omylů je On Antifolus Syrakuský a ona Luciana. On, Antifulus Syrakuský,  se na první pohled do Luciany zamiluje a Ona ho nechce, protože ho pokládá Antifola Efezského, teda za manžela své sestry Adriany. Oba Antifolové nemají totiž pouze stejné jméno, ale navíc jsou to dvojčata.

 

LUCIANA

Děláte, jako byste zapomněl,
že máte ženu. Antifole, láska
nevyhoří jen pár let po svatbě
a z její stavby nestane se troska.
Nesmíte před sestrou po jiné plát,
svou hanbu prozrazovat očima,
musíte hodný být, lhát, zatloukat,
ať neřest aspoň hezkou masku má.
Nám ženám stačí jenom namlouvat,
že pro vás jsme jediné na světě,
nám stačí místo ruky rukáv dát,
a půjdem s vámi, kam si řeknete.
A proto, švagře, zavolejte ji,
utěšte ji, řekněte jí: „Má milá!“
Z útrpnosti jí dejte naději,
aby se takhle strašně netrápila.

A. SYRAKUSKÝ

Slečno – já neznám vaše jméno ani
nevím, jak vy jste uhodla to mé –,
váš půvab, vaše moudrost budí zdání,
že pokud jste, jste víla, bohyně.
Mou ryzí duši poslala jste kamsi,
kde tápe, bloudí, neví kudy kam.
Jste bohyně? Jestliže ano, tak si
mě stvořte, jak mě chcete. Vám se vzdám.
Však pokud já jsem já, pak zaručeně
jsem svobodný a nejsem ženatý,
a jestli toužím po nějaké ženě,
pak jsi to jedině a pouze ty.
Má mořská vílo, neutop mé city
v slzách, jimiž tvá sestra svůj žal hasí.
Siréno má, mou vyvolenou jsi ty,
rozprostři na vlnách své zlaté vlasy.
Tam jako na lože si s tebou lehnu
a v nejskvostnějším rozpoložení,
budem se houpat, stoupat, klesat ke dnu,
v milostném úmrtí i zrození!

LUCIANA

Zbláznil jste se? Co je to za řeči?

A. SYRAKUSKÝ

Blázním jen po vás, moje nejsladší.

LUCIANA

V očích vám blýská. Neslouží vám zrak.

A. SYRAKUSKÝ

Slouží mi skvěle, hledí na zázrak.

LUCIANA

Hleďte, kam máte. Mějte ohled na ni.

A. SYRAKUSKÝ

Je stín a, lásko, tys mé osvícení.

LUCIANA

Sestru milujte, pane, a ne mne!

A. SYRAKUSKÝ

Sestru sestry.

LUCIANA

                    Ona je vaše.

A. SYRAKUSKÝ

                                          Ne.
Ty jsi ta moje navždy vyvolená,
mé srdce, moje láska, moje žena,
mé jídlo, moje štěstí, naděje,
ráj na zemi, vše, co mi vzácné je.

LUCIANA

To vše je sestra. Aspoň být by měla.

A. SYRAKUSKÝ

Ty jsi mé všechno, ty jsi moje milá.
Tebe chci milovat, tebe si vemu.
Ty nemáš manžela, já nemám ženu.
Dej mi svou ruku.

LUCIANA

                             Pane, ani hnout!
Jdu za ní. To si musí poslechnout.

Ani v následujícím případě k nevěře nedojde, a přece to dopadne zle. On je Othello, Ona Desdemona. Víc snad říkat není třeba.

DESDEMONA

Co přeje si můj manžel?

OTHELLO

                                      Pojď sem, lásko.

Koukni se na mě.

DESDEMONA

                            Ne, já se tě bojím.

OTHELLO

                                                          Co jsi?

DESDEMONA

Tvá žena přece. Tvoje milující
a věrná žena.

OTHELLO

                     Odpřisáhni to,
jen dvojnásobně křivá přísaha
dá peklu nárok na tvůj božský zjev.
Přísahej, že jsi věrná.

DESDEMONA

                                  Bůh to ví.

OTHELLO

Bůh ví to, že jsi falešná a zrádná.

DESDEMONA

S kým, Othello? S kým jsem tě zradila?
Já zoufalá! Nešťastná! Vždyť ty pláčeš.
Proč, manželi?

OTHELLO

                        Kdyby nebesa
mě chtěla zkoušet a na moji hlavu
seslala všechna trápení a hoře,
stejně bych v koutku duše našel sílu
to trpělivě nést.
Ale když tam, kam vložil jsem své srdce,
kde jedině chci, mohu, musím žít,
odkud čerpám svou sílu, bez níž uschnu,
když v tomhle zřídle, jež se změnilo
teď v líheň ropuch, pro mě není místo,
pak dál už nemohu! Růžolící
mladičká radosti, svlíkni se z kůže
a proměň se v škleb ponurého pekla!

DESDEMONA

Doufám, že věříš, že jsem počestná.

OTHELLO

Počestná jako roj much na hnoji.
Než vylíhnou se, už se páří.

DESDEMONA

Čím jsem se provinila? Nevím o ničem.

OTHELLO

Nebe se červená, měsíc se schoval,
i přelétavý vítr, který líbá
každého na potkání, zalez pod zem,
aby neviděl, čím ses provinila!
Nestoudná čubko!

DESDEMONA

                             Proč mi ubližuješ?

OTHELLO

Nejsi snad čubka?

DESDEMONA

                            Panebože, nejsem.

OTHELLO

Že nejsi kurva?

DESDEMONA

                        Při své spáse, nejsem.

OTHELLO

Jak je to možné?

DESDEMONA

Nebesa, smilujte se!

OTHELLO

                               Pak se omlouvám.
Já myslel, že jsi ta benátská štětka,
která si vzala Othella.

V kombinacích a zákrutech milostných vztahů je Shakespeare skutečně přepestrý a vedle tragických konců jsou samozřejmě i konce veselejší. Poslední dialog v tomto výběru bude proto z Veselých paniček windsorských, kde obstarožní zchudlý a nemravný aristokrat Falstaff ze zištných důvodů zatouží hned po dvou ženách najednou. Na milostnou schůzku pozve sice jen jednu z nich, ale dočká se překvapení.

FALSTAFF

Windsorský zvon už odbil půlnoc. Čas rozkoše se blíží. Bohové slasti, stůjte při mně. Vzpomeň si, Jupitere, i ty jsi sváděl Europu jako býk. Láska ti nasadila rohy. Z lásky k Ledě, Jupitere, jsi byl taky labuť. Nejprve jsi zhřešil v podobě býka. Poté jsi zhřešil v podobě ptáka. Když se bůh umí z lásky proměnit v býka s ptákem, co teprve ubohý člověk? Kupříkladu já. Teď je ze mě windsorský jelen, určitě ten nejvypasenější z celé obory. Kéž je, Jupitere, chladná noc. Ať při té říji, až budu slintat blahem, nepustím taky příliš potu. Kdopak to jde? Že by už moje laň?

BRODOVÁ

Pane rytíři! Jsi tu, můj jelínku? Můj samečku?

FALSTAFF

Má laňko s černým kožíškem! Teď ať z nebe padají celerové koule, ať hřmí do rytmu „Šup sem šup tam“, ať jsem pod krupobitím laskavce, a po uši zasypán prášky na potenci, ať ze země vyhřeznou všechny vášně, v tvé náruči se ukryju a nic se mi nestane.

BRODOVÁ

Je tu se mnou i paní Pikolová, drahoušku.

FALSTAFF

Podělte se o mě jako pytláci o úlovek. Každá si vemte jednu kýtu, prut si nechám pro sebe, plece ať si odnese místní hajný a parohy odkážu vašim manželům. Jsem starý duch tohoto lesa, vítejte.

Na závěr snad neuškodí zas trocha poezie ve dvou sonetech o lásce.

 

75

Jsi, lásko, jídlo, jež mou duši sytí,
déšť, po kterém se zazelená zem,
a já tě hlídám, chráním, otročím ti,
jsem s tebou spjat jak boháč s pokladem.
Chvíli jsem pyšný na to, že tě mám,
hned děsím se, že mi tě chtějí vzít,
hamižně před všemi tě schovávám,
vzápětí chci se tebou honosit.
Chvíli jsem zpitý tvými půvaby
a hned zas žízním touhou po tobě,
nic už mě netěší a nevábí
než vše, co dáváš i co bereš mně.
Hladov či syt, jak se den se dnem střídá,
mé bohatství je má největší bída.

 

116

Trvám na tom, že splynutí dvou duší
překážek nemá. Láska není láska,
když změnou mění se a když ji zkruší
nevěrník, jehož věrnost byla maska.
Kdepak! Láska je jako maják pevná,
jenž neochvějně hledí bouřím v tvář,
jak hvězda, jejíž aspekt nikdo nezná,
však bludnou bárku řídí její zář.
Láska, ta není času pro legraci,
jenž otesává líčka růžová,
a v letu letmých let se nevytrácí
cit, který do skonání přetrvá.
Jestli se pletu ve svém přesvědčení,
neumím psát a láska prostě není.