Monology a citáty

SIR THOMAS MORE

 

Hra, na níž spolupracovalo nejméně šest autorů, mezi nimi pravděpodobně i William Shakespeare.

Jeho část je podle mínění znalců jediný dochovaný text psaný jeho rukou.

Úryvek obsahuje řeč Thomase Mora, tajemníka krále Jindřicha VIII., k londýnským občanům,

kteří se bouří proti přívalu uprchlíků z ciziny.

Sir Thomas More

 

Žeňte je s křikem, ale ten váš křik

nebude ke cti naší Anglii.

Představte si, jak tihle ubožáci,

s miminky na zádech a s uzlíky

prchají do přístavů zachránit se,

zatímco vy, vládcové vlastních zájmů,

se proti zájmům vlády bouříte.

V slušivém šatě svého přesvědčení

usilujete o co? Povím vám to.

Aby tu vládla zvůle, silná ruka,

aby se zrušil řád a pořádek.

S takovou nedožijete se stáří,

protože jiní stejně založení,

pro stejné důvody a zdání práva

se na vás vrhnou jako žraloci.

A člověk člověku se stane vlkem.

Pryč s cizáky!

Zabte je, zničte, z domů vyžeňte

a právo bude jako vzteklý pes

na vašem vodítku. Jste zoufalci.

Smyjte tu špínu z myslí slzami!

Ruku, jež ubližuje nabídněte

těm druhým ke smíru. Poklekněte

a poproste je za odpuštění.

Představte si, že náš laskavý král,

by v případě, že budete se kát,

vás potrestal za vaše zločiny

jen vyhnanstvím! Kam byste asi šli?

Kde přijali by buřiče jak vy?

Ať ve Francii nebo ve Flandrech,

v Německu, Španělsku či Portugalsku,

všude za hranicemi Anglie

byste vy byli cizí běženci.

Jak by se vám to asi líbilo,

kdyby vás barbarsky a brutálně

hned napadli a hnali od nich pryč?

O vaše krky brousili si nože

a jako do psů do vás kopali,

protože podle nich vy nejste lidi

a nepatříte do tohoto světa,

který Bůh stvořil jen a pouze pro ně.

Jak by vám bylo? Tak vy zacházíte

s nimi a je to zlé a nelidské.

 

KOMEDIE OMYLŮ

Monolog manželky záletného muže

ADRIANA

Co je, Antifole, co se tak tváříš?
Na jinou by ses díval jistě líp.
Nejsem snad Adriana, tvoje žena?
Bývaly časy, kdy bys přísahal,
že není sladší hudba pro tvůj sluch,
nádhernější zjevení pro tvůj zrak,
milejší pohlazení pro tvou dlaň,
či lahodnější sousto pro tvou chuť,
než můj hlas, můj zjev, mé tělo, má ústa. .
Jak se to stalo, muži, jak se stalo,
že ses sám sobě takhle odcizil?
Říkám „sám sobě“, protože já jsem
tvou součástí, tvým tělem i tvou duší,
tím nejlepším, co můžeš v sobě mít.
Tak neodtrhávej se ode mě.
Protože, lásko, spíš bys kapku vody
káp do rozbouřeného oceánu
a zas ji vyňal neporušenou,
než abys odpoutal se ode mě
a nevzal s sebou vše, co ve mně je.
Jak by ti asi bylo, jenom slyšet,
že jsem ti byla s jiným nevěrná,
že tohle tělo, které patří tobě,
pošpinil hrubý, nestydatý chtíč?
Nenaplil bys mi rovnou do očí?
Nevmetl do tváře, že jsi můj muž?
Nenafackoval bys mi jako děvce?
Nestrhl z prstu snubní prstýnek,
nezlomil ho a nezavrhl mě?
Můžeš to udělat a udělej to.
Jsem totiž zkažená a záletná,
propadlá chtíči, vášní posedlá,
protože jsme-li my dva jedno tělo,
tvá hříšná krev teď ve mně kolotá
a tvá nevěra ze mě dělá děvku.
Vrať se ke mně, zapomeň na neřest.
Mě zbavíš hanby, sobě vrátíš čest.

 

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ:

Komický monolog pro muže:

ESPERANTO

Kdo si uchovává panenství, ten podvrací řád přírody. Zato ztráta panenství je zisk. To dá rozum. Nebýt ztráty panenství nenarodí se jediná panna. Panenství jedinkrát ztracené lze desetkrát nahradit, a panenství jednou uchované je ztraceno navěky. Panenství je kazisvět, a proto pryč s ním! Panenství je nepřirozené. Zastávat se ho znamená odsuzovat své rodiče, což je proti božímu přikázání. Panenství je smyčka, kterou si uvázal kolem krku sebevrah, a mělo by být s ostatními vzbouřenci proti přírodě vykázáno z křesťanské půdy. Panenství plodí červy jako zkažený sýr, požírá samo sebe, a nakonec se zalkne vlastní pýchou. Kromě toho je panenství výrazem malosti, lenosti a sebelásky, což je v tomhle výčtu ten nejhorší hřích. Zbav se ho! Ještě nikdy nikomu nepřineslo nic dobrého. Hoď ho na trh a do roka se ti vklad dvojnásobně vrátí, což je podle mě slušný výnos, a vloženého kapitálu se to takřka nedotkne. Pryč s ním! Panenství je ležák, který časem ztrácí lesk i cenu. Zbav se ho, dokud ti to něco hodí. Dokud je poptávka. Jinak bude jako babský klobouk, pěkně zdobený třapcem, ale vyšlý z módy, nemožný a nepoužitelný jako použité párátko. Tahle jablíčka je lepší zamíchat do kaše při snídani než je nechat planě uvadat ve tvářích, protože z nich brzy budou křížaly, vrásčité a seschlé křížaly, odpudivé jak vyschlý klín staré panny. Tak co s ním uděláš?

 

Dramatický monolog pro ženu:

HELENA

Ano, přiznávám
na kolenou před Bohem, před vámi,
že víc než vás a jak svou vlastní duši
ho miluji.
U nás jsme žili chudě, ale čestně.
A proto nebojte se. Nechci ho
obtěžovat anebo troufale
na něho líčit. Nemůžu ho mít,
leda bych si ho něčím zasloužila.
Čím, o tom nemám zdání. Dobře vím,
jak marně miluji a planě planu.
A přece budu moře lásky svým
děravým sítem do dna vybírat
a ztrácet to, co nemám. Budu se
jak Indián v nábožném poblouznění
před sluncem kořit, které netuší,
že někdo k němu vzhlíží. Vzácná paní,
nezlobte se, já vám svou láskou nechci
tu vaši brát. Jestli jste ale vy,
tak čestná teď a jistě ctnostná kdysi,
zamlada milovala nevinnou,
však opravdovou láskou, stejně tak
ryzí jak cudnou, prosím, slitujte se
nad ženou, která vše, co má, chce dát
tam, kde si jista je jen ziskem ztrát,
která se to, co hledá, najít brání
a jejímž životem je umírání.

 

ANTONIUS A KLEOPATRA

Dramatický monolog pro muže:

ANTONIUS

Je konec.
Ta zmije egyptská mě zradila.
Má flotila se vzdala nepříteli.
Teď vyhazují čapky do vzduchu
a pijou na bratrství. Hnusná děvko,
prodala jsi mě tomu cucákovi.
Jen s tebou válčím. (Ke Scarovi) Ať se všichni vzdají.
– Já se jí pomstím za ty její čáry
a se vším skončím. (Ke Scarovi) Běž! Ať utečou!
Odejde Scarus.
Slunce, už nikdy tvou zář neuvidím.
Antonius se loučí se štěstím.
Stisknem si ruku. Jsem na konci cesty.
Ti, co se ke mně psovsky lísali
a já jim přál, teď lezou do zadku
pyšnému Caesarovi. Zradili mě.
Jak ohlodanou kost mě odkopli.
Ta čarodějnice! Jen mrkla okem,
a já šel do války či hlásat mír,
vavříny, pocty sbíral z jejích ňader,
až mě ta cikánka stáhla i z kůže
a nezbylo mi vůbec, vůbec nic.
Erote! 

Vystoupí Kleopatra.

Čarodějko! Jdi mi z očí!
Zmiz, nebo dostaneš, co zasloužíš,
a Caesar přijde o svůj zlatý hřeb.
Musí tě ukázat řvoucímu davu.
Půjdeš mu za vozem jak obluda
k obveselení křupanů a jako
výsměch ženskému pokolení. Mírná
Octavia ti špičatými nehty
rozdrápe tváře.

Odejde Kleopatra.

Dobře, že je pryč
a přežila můj hněv, i když bych spíš
mu měl dát průchod a tou jednou smrtí
předejít mnoha jiným. Erote!
Chci umět zuřit jako Herkules,
když zabil Lichase za to, že mu
přinesl otrávenou košili.
Já stejně ráznou rukou, jakou on
se kyjem oháněl, zahubím sebe.
Ta mrcha zemře dřív. Prodala mě
římskému klukovi. Proto jsem prohrál. Zemře!

 

JAK SE VÁM LÍBÍ?

Dramatický monolog pro muže nebo ženu

JACQUES

Celý svět je divadlo
a muži, ženy na něm jsou jen herci.
Mají své příchody a odchody
a jeden člověk hraje v životě
několik rolí v sedmi dějstvích. První je dítě,
bulí a blinká chůvě v náručí,
pak brblající školák s brašnou, který
se v ranním slunci sune do školy
líně jak šnek. Pak přijde milenec,
jenž sálá jako pec a pěje píseň
o obočí své milé. Potom voják,
co vousy má jak pardál, sakruje,
hájí svou čest a bojuje jak lev
a za bublinou slávy šel by třeba
do chřtánů děl. Pak nastoupí pan soudce.
V kulatém bříšku tráví kuřátko,
oči má přísné, bradku zastřiženou,
a celý výstup sype průpovídky
a stará moudra. V šestém jednání
jde na scénu vyzáblý dědula,
v pantoflích, s brýlemi a v kaťatech
ještě dost zánovních, i když mu trochu
plandají na těle. Dřív mužný hlas
mu zas jak děcku občas přeskočí,
hrčí to v něm a píská. V posledním
aktu té strastiplné historie
se vrací mimino a mizí paměť,
zuby i zrak i chuť a vůbec všechno.

 

Komický monolog pro ženu

FÉBÉ

Tvůj kat být nechci. Prchám před tebou
proto, abych ti neubližovala.
Říkáš, že očima tě zabíjím.
Opravdu je to velmi trefné říkat
o křehkých zranitelných očích, co se
zbaběle zavřou před zrníčkem prachu,
že jsou to tyrani, řezníci, vrazi!
Teď hledím na tebe tak zle, jak umím,
a snažím se tě zabít očima.
Tak dělej! Omdli! Ukaž, jak se kácíš!
Jestli to nedokážeš, pak mi nelži,
podvodníku, že jsou mé oči vrazi.
Ukaž mi aspoň, kde tě zranily.
Špendlíkem když se škrábneš, zůstane
na kůži stopa. Když se opřeš dlaní
o rákos, na dlani se na chvíli
objeví jeho otisk, ale pohled,
kterým tě probodnu, tě nezraní.
Věř mi, že v očích není žádná síla,
která by ublížila.

 

Komický monolog pro ženu

FÉBÉ

Neptám se proto, že ho miluji.
Je to jen kluk, i když dost hezky mluví.
Slova jsou na nic, i když dokážou
ty, co je slyší, velmi zaujmout.
Je hezký, i když nijak výjimečně.
Je jistě pyšný, což mu velmi sluší.
Bude z něj správný muž. To nejlepší
na něm je jeho tvář. Když slovem sekne,
očima rychle zahojí zlou ránu.
Není moc velký, i když na svůj věk
je urostlý. Nohy nic moc, však pěkné.
Má plné rty, smyslně červené,
a jejich barva ladí s jemnější
červení líček jako s poupátky
dvě rudé růže. Silvie, jsou ženy,
jež by se do něj mohly zamilovat,
kdyby ho jak já viděly tak zblízka.
Já k němu ale lásku necítím.
Ba ani nenávist, i když mám důvod
ho nenávidět spíš než milovat.
Protože jak mě začal kárat! A pak
řek, že mám černé oči, černé vlasy,
jak vzpomínám si, skoro se mi smál.
Jak jsem si tohle mohla nechat líbit?
To už je jedno. Ale má to u mě.
Napíšu mu teď hodně ostrý dopis.
Ty mu ho doneseš, viď, Silvie?

 

CORIOLANUS

Komický monolog pro muže

MENENIUS

O mně se může vědět leda to, že jsem člověk, co si rád zavdá dobrého vínečka nekřtěného Tiberou, co má tu nectnost, že když se ukvapeně chytí nějakého názoru, už se ho nepustí, co má sklony nechat se vytočit kdejakou pitomostí, co raději kouká do zadku noci než na orosené čelo dne, co mluví bez obalu a zlost v sobě nedusí, ale jde s ní rovnou na trh. Takže když potkám takové dva stádníky, jako jste vy, kteří nad stát staví stádo, je mi z vás nanic a musím křivit hubu. Vaše disputace nemůžu brát vážně, když z každého vašeho slova čiší prázdnota, a pokud vás někteří pokládají za politiky, myslím si své a mlčím, ale lháři ulhanými nazvu ty, co mi budou tvrdit, že jste poctivci, kteří to s lidmi myslí dobře. Jestli mi to všechno, co jsem vám o sobě řekl, lze přečíst na nose, pak věru se toho o mně hodně ví. A když už jste mi to, vy negramotní mudrlanti, z nosu přečetli, pak mi taky řekněte, co je na tom zlého. Vy neznáte ani mě, ani sebe, vy neznáte vůbec nic. Vy se třesete jen na to, aby se lidi třásli před vámi a klaněli se vám. Celé odpoledne dokážete řešit spor o tři groše mezi zelinářkou a povozníkem, a nakonec  stejně odročíte soud na druhý den. Vždycky když vyslýcháte sporné strany, se vám rozbouří střeva a vy se s přemáháním kroutíte a šklebíte jako kašpaři, až to vzdáte, zařvete, ať vám přinesou nočník, a celá ta kauza vaším přičiněním zůstane ještě zamotanější a nesmyslnější, než byla. Jediné, v čem dokážete měřit oběma stranám rovným dílem, je počet nadávek, jimiž je zahrnete. Vy jste mi, pánové, povedený párek vykuků. Pánové, vy jste tak směšní kašpaři, že by i kněz ve vaší přítomnosti začal klít jako pohan. I když mluvíte nejvíc k věci, je to světu stejně užitečné, jako když se drbete na bradě. Ani ty vaše brady nestojí za víc, než aby se z nich dělaly vycpávky u obnošené vesty nebo se jimi futrovala oslí sedla. Vy máte co říkat, že je Marcius pyšný a zpupný! On, který je, a to nepřeháním, větší formát než všichni slavní předkové, co jich bylo od potopy světa, a to byli mezi nimi, připouštím, i kati a hrdlořezové s dědičným glejtem. Loučím se s vámi, páni, neboť z dalšího pobytu v blízkosti takových ochránců lidského stáda by mi mohl změknout mozek. Má poklona.

 

Dramatický monolog pro ženu

VOLUMNIE

Jsi až příliš hrdý.
A přestože je hrdost vzácná vlastnost,
ne vždy je na místě. Ty sám jsi říkal,
že když je válka, čest a lest jdou vždycky
ruku v ruce. Vzpomínáš? Neplatí to
i v době míru? Čím se vylučují?
V čem neladí?
Když ve válce je čestné v zájmu věci
těm druhým něco lstivě předstírat,
proč stejná taktika by v době míru
měla být horší nebo méně čestná,
pokud to v zájmu věci situace
dnes vyžaduje?
Abys teď k lidu promluvil, ne však
ve shodě s vlastním přesvědčením slovy,
která by ti šla z duše. Ale spíš
proslovem, při němž slova na jazyku
budou jen osvojení bastardi,
nikoli rodné děti tvého srdce.
Není to stejně čestné, jako když
dobydeš město radši jednáním
než útokem, při kterém riskuješ
krvavé ztráty?
Já bych se se ctí přetvařovala,
pokud tím ochráním svůj majetek
a přátele. Jde o mě, o tvou ženu,
o tvého syna, senátory, všechny.
Jenže ty radši budeš ukazovat
chátře svůj hněv, než abys vlídností
si získal jejich přízeň, bez které
je všechno, co máš, v sázce.
Prosím tě, synu,
jdi k nim, ukloň se jim a smekni,
a abys jim byl ještě blíž, tak si
před nimi třeba klekni. Pro ně gesta
jsou víc než slova. Lidi vnímají
víc to, co vidí, nežli to, co slyší.
Hlavu skloň k hrudi, hned si budou myslet,
že tvoje tvrdé srdce změklo jako
přezrálá broskev. Pak jim řekni, že jsi
jen jejich voják a že v bojích jsi
poněkud zhrubnul, takže po právu
ti vytýkají, jak se chováš, ale
že je máš rád a že se napravíš
a budeš dělat všechno, abys byl
takový, jak si přejí.
Prosím,
udělej, jak jsem řekla. I když vím,
že radši sekáš do nepřítele,
než sekáš poklony.

 

Dramatický monolog pro muže

CORIOLANUS

Jsem Gaius Marcius. Jsem ten, kdo tobě
především a všem Volskům způsobil
dost zlého. Svědčí o tom další jméno,
které mi dali: Coriolanus.
Pouze tím jménem se mi odškodnili
za hrdinství a krev, kterou jsem prolil
pro svou nevděčnou zem. I tobě musí
připomínat zlobu a nenávist,
jež ke mně chováš. Zbylo mi jen jméno.
O ostatní mě obral sprostý lid
za tiché podpory zbabělé šlechty,
která mě vrhla chátře napospas
a dopustila, aby otroci
mě z Říma vypískali. Tahle nouze
mě přivedla až k tobě. Nepřišel jsem,
abych tu hledal spásu. Kdybych se
bál smrti, ze všech lidí na světě
vyhýbal bych se nejvíc právě tobě.
Stojím tu před tebou jen a jen z touhy
se pomstít těm, kteří mě vyhnali.
Chceš-li se i ty pomstít za vše zlé,
co jsem ti provedl, za škody, které
doposud hyzdí tvoji zem, máš možnost.
Obrať mou bídu ve svůj propěch. Vezmi
si moji pomstychtivost do služeb
a neprohloupíš. Budu bojovat
proti své zvrhlé vlasti jako ďábel.
Jestli se toho ale neodvážíš
a nemáš sílu znovu zkoušet štěstí,
pak, zkrátka řečeno, i já už jsem
unaven životem. Můj krk je tvůj.
Ukoj svou dávnou zášť a podřízni ho.
Jestli to neuděláš, budeš blázen,
protože já tě vždycky nenáviděl,
potoky krve z žil tvé země prolil,
a budu-li dál žít, pak buď k tvé hanbě,
anebo ve tvých službách.

 

Dramatický monolog pro ženu:

VOLUMNIE

Už dost! Už dost!
Teď víme, že nám v ničem nevyhovíš.
Nechceme prosit o nic jiného
než o to, cos už odmítl. A přece
tě poprosíme. Ať je zjevné, že
na vině je tvá tvrdost.
Uvědom si,
o co jsme na tom hůř než jiní lidé,
když pohled na tebe, který by měl
tvou matku, ženu, dítě naplňovat
obrovskou radostí a štěstím, vhání
do našich očí pláč. Děsí nás, straší,
když vidíme syna, muže a otce
mrzačit vlastní zemi. Nejhorší
je pro nás ale to, že jsi nám vzal
jedinou útěchu, již mají všichni,
modlitbu k bohům. Jak se máme modlit?
Jsme povinny se modlit za svou vlast.
Jsme povinny se modlit současně
i za tvé vítězství. Buď ztratíme
zemi, svou živitelku, nebo tebe,
svou oporu. Ať tak či onak, skončí
to pro nás zle, i kdybychom si mohly
zvolit, kdo vyhraje. Vždyť buďto budeš
co cizí vetřelec potupně veden
v okovech ulicemi, nebo šlapat
triumfálně přes ruiny vlastní země,
oslavovaný za to, že jsi zabil
ženu a dítě. Já nebudu čekat,
jak válka dopadne. Když nedokážu
tě, synu, přesvědčit, že lepší je
čestný smír obou stran než potupné
vítězství jedné z nich, dřív nežli vkročíš
násilně do své země – to mi věř –,
dřív budeš muset pošlapat hrob matky,
která ti dala život.

 

HAMLET

Dramatický monolog pro muže

HAMLET

Kéž by to příliš, příliš těžké tělo
se rozplynulo v pouhou kapku rosy!
Anebo kéž by vladař věčnosti
tak přísně nebyl proti sebevraždě!
Bože! Jak plytký, prázdný, nicotný
mi připadá celý ten slavný svět.
Fuj! Hnus! Jak nevypletá zahrada
a semeniště bejlí, samý šlahoun
a vlezlá buřina. Až sem to došlo!
Dva měsíce je mrtev. Kdepak, míň!
Jak skvělý král! Tenhleten vedle něho
je opičák. Miloval matku tak,
že ani trochu prudší větřík nesměl
jí tváře ofouknout. Nebe a peklo!
Pořád to vidím! Vinula se k němu
dychtivě, lačně a už za měsíc –
Ne, nechci na to myslet! Nestálost
je rodu ženského! – už za měsíc,
za pouhý měsíc, dřív než stačila
prošlápnout boty, v nichž šla za rakví –
jak Niobé – těch slz! – vždyť ona – Bože! –
i tupé zvíře, které nemá rozum,
by řvalo dýl – si vzala pana strýce,
otcova bratra, který s otcem má
společného tak málo jak já s Herkulem.
Za měsíc, dřív, než pláčem naučila
své oči naoko se červenat,
už byla jeho. Jaký hnusný spěch
ji hnal se spustit s bratrem svého muže?
Ne, tohle nemůže dopadnout dobře.
Srdce mi puká, ale musím mlčet!

 

Dramatický monolog pro muže

HAMLET

Být, nebo nebýt? Tak se musím ptát!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.  
Ve spánku snad i snít. Tady to vázne.
Jaké sny zjevují se po smrti,
když vyvlékli jsme se z tělesných pout?
Při tomhle couvnem. Tahle okolnost
nám prodlužuje dlouhé přežívání.
Protože kdo by strpěl krutost světa,
svévoli tyranů a posměch blbců,
zhrzenou lásku, nedobytné právo,
nadutost úřadů, zavilost malých,
s níž ničí všechno, co je přerůstá,
kdo by to snášel, kdyby stačilo
jen jednou bodnout a mít rázem pokoj?
Kdo by dál nesl těžký náklad žití,
necítit strach z čehosi po smrti,
z neznámých krajů, odkud nikdy nikdo
se dosud nevrátil, strach, který nám
svazuje ruce a nutí nás žít,
jak nechcem, místo vznést se do neznáma?
Tak myšlení z nás dělá zbabělce.
Vždyť plnokrevné odhodlání dlouhým
rozumováním chřadne, ztrácí dech,
a co mohlo být útočné a rázné,
se najednou jen pomotá a zmate,
až z toho není nic. Tiše, jde sem
půvabná Ofelie. – Vílo, vzpomeň
v modlitbách na mé hříchy.

 

Dramatický monolog pro muže:

HAMLET

Co vůbec jsem, já ubožák, já srab?
Vždyť je to hrůza! Tenhle herec tady
při představě, při zdání pocitu
se dokáže tak vžít do pouhé hry,
že najednou se celý promění:
v očích má slzy, tvář jak ztrhanou,
hlas se mu láme, všechno působí
tak opravdově. A to pro nic za nic.
Pro Hekubu!
Co je mu po Hekubě, a jí po něm,
aby kvůli ní musel naříkat?
Kdyby měl důvod jak já, co by dělal?
Utopil by se v slzách na scéně,
zděsil by lidi hrůznou litanií,
při které by se vinní doznávali,
nevinní trnuli, neznalí žasli
a nikdo nevěřil by vlastním očím.
A já?
Jsem slaboch, sketa! Jenom přešlapuju,
a nejsem schopen dělat vůbec nic.
A nikoho se zastat! Ani otce,
kterému vzali všechno: království
i život. Opravdu jsem srab? Ať někdo
mi řekne: „Lumpe!“, zlomí o mě hůl,
vyrve mi vousy, plivne do očí,
dá pěstí do brady nebo mi upře
nos mezi očima! Ať si to zkusí!
No?
Asi jsem zbabělec a musím mít
zaječí srdce, místo krve břečku,
že si to nechám líbit, jinak bych
vnitřnostmi toho zmetka dávno krmil
krkavce v celém kraji. Lotr, bídák,
ta zrádná, chlípná, nelítostná krysa!
Zabiju ho!
Nejsem já pro legraci? Je to skvělé,
že já, jehož otec byl zavražděn,
já, jehož ke mstě volá nebe s peklem,
si jako děvka ulevuju tím,
že sprostě nadávám. Tak s tím už dost!
Teď radši vezmu rozum do hrsti.
Jsou případy, kdy vrah byl v divadle,
a scéna, kterou viděl, byla tak
působivá, že jeho svědomí
se ozvalo a on se k činu doznal.
Vždyť vražda, ačkoli je němá, umí
úžasně křičet. Nechám před strýcem
ty herce sehrát výstup podobný
otcově vraždě. Nespustím z něj oči,
a ať se ukáže. Jestli v něm hrkne,
vím, na čem jsem. Vždyť ten duch mohl být
třeba i ďábel. Ďábel má tu moc
vzít na sebe podobu kohokoli
a možná využil mé sklíčenosti
a temných pocitů, nad nimiž vládne,
aby mě zničil. Chci mít jistotu,
hmatatelnější, než je duch. Snad hra
ho usvědčí a důkaz obstará.

 

Dramatický monolog pro muže

HAMLET

Prosím vás, říkejte tu řeč tak, jak jsem vám ji přečet. Aby vám jenom klouzala po jazyku. Jestli ji budete přednášet, jak to obyčejně herci dělají, svěřím ji raději obecnímu vyvolávači. A nemusíte přitom mávat rukama jako větrník. Dělejte všechno jemně. Protože i v těch největších záchvěvech, poryvech a třeba i uragánech vášně musí být uměřenost, která tomu dá tvar. Uráží mě vždycky až do morku kostí, když vidím nějakého uřvaného hejhulu v paruce, jak soptí a běsní, až cucky létají a divákům v prvních řadách praskají uši – což bývají většinou stejně lidi, pro které divadlo není nic jiného než zmatené pobíhání se spoustou kraválu. Takového herce bych dal zmrskat za to, že přehromoval hrom a přeherodesoval Herodesa. Prosím vás, nedělejte to. Ale hrát moc při zdi taky není dobře. Nechte se vést citem. Ať gesto odpovídá slovu a slovo vychází z jednání. A dávejte pozor hlavně na jedno, abyste byli přirození. Protože jakákoli přehnanost a nepatřičnost odporuje smyslu herectví, kterým od počátků až do dneška vždycky bylo a je nastavovat světu něco jako zrcadlo. Ukazovat ctnosti její tvář, přetvářce její masku a předvádět dobu i sám čas v pravé podobě a se vší naléhavostí. Když to přeženete, překroutíte, možná vás hlupáci odmění smíchem, ale soudné lidi určitě zarmoutíte, a z nich jeden jediný by měl být pro vás důležitější než celé divadlo těch ostatních. Viděl jsem herce – a řada lidí je vynášela do nebe –, kteří, řeknu to slušně, mluvili a chovali se tak, že žádný křesťan nebo pohan nebo kdokoli na světě by tak neječel a nevyváděl, až se mi zdálo, že snad ani nejsou dílem přírody, že je spíš uplácal a zfušoval nějaký její učedník-mučedník – tak odporně parodovali lidský rod. Zbavte se jich úplně! A prosím vás, ať vaši komici neříkají nic víc, než co je v textu. Mnozí se totiž smějí vlastním vtipům, aby vyrazili smích z několika mamlasů, a přitom odvádějí pozornost od podstatnějších věcí, které v té hře jsou. To je zločin a ubohost, ke které se snižují jen proto, aby se prosadili. Jděte se připravit.

 

Dramatický monolog pro muže

HAMLET

Kam vkročím, všechno křičí proti mně
a moji pomstu budí z mrákot. Co je
člověk, žije-li jenom proto, aby
jedl a spal? Nic jiného než zvíře.
Když Stvořitel nám do vínku dal rozum,
schopnost dívat se dopředu i vzad,
určitě nechtěl, aby jeho dar
hnil bez užitku. Ať už za to může
má ovčí netečnost anebo přísnost,
s kterou věc zkoumám – a ta stejně je
jen ze čtvrtiny daná rozmyslem,
zbytek je zbabělost –, já pořád nevím,
proč jenom říkám, že to udělám,
když mám chuť, důvod, sílu, prostředky
to udělat. Příkladů není málo.
Stačí se podívat na tohle vojsko
vedené mladým, jemným princem, jehož
duch naplněný božskou ctižádostí
se s vervou pustí do všeho a dá
svůj život i tu nejistotu po něm
napospas nebezpečí, štěstí, smrti –
pro flíček půdy. Stát se velkým není
jen bojovat za velkolepou věc,
to chce se porvat o malichernost,
pokud je v sázce čest. Já, kterému
zabili otce, zneuctili matku,
což pobouřit by mělo krev i rozum,
to nechám být a zahanbeně civím,
jak dvacet tisíc vojáků jde na smrt,
lehnout si do hrobu jak do postele,
jen kvůli iluzi, záblesku slávy,
pro ždibek země, kam se sotva vejdou
a který sotva stačí zahrnout
všechny ty mrtvé. Odteď příkaz zní,
když myslet, tak jen na zabíjení!

 

Dramatický monolog pro muže

DUCH

Jsem přízrak tvého otce,
jenž odsouzen byl bloudit po nocích
a za dne trpět v ohni pekelném,
dokud se jeho duše neočistí
od hříchů světa. Nemít zakázáno
hovořit o tajnostech záhrobí,
i letmá zmínka o mém vězení
by zmrazila ti v žilách mladou krev,
hvězdy tvých očí navždy zakalila
a rozcuchané vlasy zježila,
že stály by v pozoru vedle sebe
jak bodliny na zádech dikobraza.
Lidem z masa a kostí ale není
dopřáno hledět do záhrobí. Slyš!
Jestli jsi někdy měl rád svého otce –
– pomsti tu hnusnou, nestydatou vraždu.
Hamlete,
údajně uštknul mě v zahradě had,
když jsem si tam šel zdřímnout. Celé Dánsko
muselo spolknout tenhle výmysl
o mojí smrti. Tak věz, mládenče,
že had, jenž uštknul tvého otce, nosí
teď jeho korunu.
Tvůj strýc. To krvesmilné, cizoložné zvíře!
Úlisným kouzlem, zrádnou mazaností,
trapnými triky, které mají moc
obloudit ženu, získal pro své choutky  
tu naoko tak ctnostnou královnu.
Jak mohla, Hamlete, tak strašně klesnout
a místo mne, jenž miloval ji stále
tak opravdovou láskou jako v den,
kdy jsme se brali, začala si radši  
s ubožákem, který mi nikdy v ničem
nesahal po paty.
Ctnosti se žádné pokušení netkne,
i kdyby svůdce měl tvář anděla,
ale chtíč, kdyby milencem byl anděl,  
se brzy nasytí a pelešit
se půjde třeba na hnůj.
Však pozor, cítím, že se blíží ráno.
Musím být stručný. Jako obyčejně
šel jsem si po obědě zdřímnout do zahrady.  
V té klidné hodince se tam tvůj strýc
vkrad s trestí bolehlavu v lahvičce
a zákeřně mi ho vlil do ucha.
Tenhleten jed má zhoubný účinek
na lidskou krev. Působí totiž tak,  
že nejprve se rychle jako rtuť
rozlije do všech žil a žilek těla,
a jako když do mléka kápneš ocet,
zdravou a čirou krev v tu ránu srazí
v odporné žmolky. To se stalo mně  
a hned mi naskočily po těle
pupence, boláky, mokvavé vředy,
až hrůza pohledět.
Takhle jsem ve spánku byl rukou bratra
připraven najednou o život, o trůn,  
o královnu, a nepřipraven k smrti,
nepomazán a neomilostněn,
byl bez zpovědi poslán zpovídat se
z dluhů a hříchů lidské smrtelnosti.
Ta hrůza! Hrůza! Hrůza hrůzoucí!  
Jsi-li co k čemu, nesmíš dopustit,
aby se z lože dánských králů stal
odporný pelech krvesmilníků.
Cokoli ale uděláš, ať není
v myšlenkách ani činech namířeno  
proti tvé matce. Tu nech Pánu Bohu.
A bodlinám a trnům, které jí
drásají duši. Musím odejít.
Světélka světlušek už pobledla,
jak marně zápolí s úsvitem dne.  
Musím jít! Sbohem. Nezapomeň na mě!

 

Komický monolog pro muže

POLONIUS

Laerte, co ty tady? Pospíchej!
Vítr už začal plachtám funět do zad,
a ty tu trčíš. Tumáš požehnání
a s ním si zapiš za uši pár rad,
které ti dám. Co znáš, to nevytrubuj,
a jako trouba nedělej, co neznáš.
K lidem se měj, ale jen odtud potud.
Přátel si važ, a když se osvědčí,
přiviň je k srdci ocelovým poutem.
Však s náhodnými takyznámostmi
si ruce nešpiň. Vyhýbej se rvačkám,
ale když není vyhnutí, buď ostrý,
aby ten druhý poznal, co jsi zač.
Naslouchej všem, hlas dávej málokomu.
Poradit dej si, měj však vlastní rozum.
Oblékej se tak nákladně, jak můžeš,
ne přehnaně a směšně, ale vkusně,
vždyť šaty dělají prý člověka
a ve Francii lidi z vyšších vrstev
si potrpí na hezké oblečení.
Nikomu nepůjčuj a sám si nevypůjčuj –
věřitel s půjčkou ztrácí přítele
a dlužník jenom vytlouká klín klínem.
Hlavně sám sebe nikdy nevoď za nos.
Budeš-li k sobě upřímný, je jisté,
že neoklameš ani druhého.
K tomu ti dopomáhej Bůh. Buď zdráv.

 

KRÁL JINDŘICH VIII.

Dramatický monolog pro muže

BUCKINGHAM

Není třeba, sire Nicholasi.  
Můj význam teď je výsměch dřívějšímu.
Býval jsem kdysi lordem konstáblem,
vévodou z Buckinghamu. Teď jsem Edward Bohun.
Přesto jsem bohatší než skety, pro něž
pravda nic neznamená. Stvrdím ji  
svou vlastní krví, za niž budou jednou
i oni pykat. Henry Buckingham,
můj otec, povstal proti Richardovi
a spoléhal na sluhu Banistra,
ten ho však zradil a můj otec byl  
bez soudu popraven. Smiluj se nad ním, Bože.
Král Jindřich Sedmý, když se ujal vlády,
z lítosti k mému otci spravedlivě
mi vrátil všechny pocty a mé jméno
vyzvedl zpět, kam patří. Jeho syn,  
Jindřich Osmý, můj život, moji čest,
mé jméno, vše, čím jsem, teď jedním rázem
sprovodí ze světa. Dopřál mi soud,
opravdu vznešený, takže jsem na tom
o něco líp, než byl můj chudák otec.  
Za náš pád ale mohou stejní lidé:
služebníci, které jsme milovali.
Tak zrádná služba volá do nebe!
Bůh řídí naše kroky. Přesto slyšte,
co umírající vám poradí.  
Kdo spoléháte na své nejbližší,
mějte se na pozoru. Neboť lidé,
jimž dáte svoje srdce, ledva spatří
na vašem štěstí smítko, setřesou
vás jako štěnici a nakonec  
vás potopí a zničí. Přátelé,
pomodlete se za mě. Musím jít.
Můj dlouhý těžký život právě končí.
Buďte tu sbohem.

 

Dramatický monolog pro ženu:

KATEŘINA

Žádám vás o právo a spravedlnost,
Sire. A prosím o slitování.
Jsem ubohá žena a cizinka.
Přišla jsem zdaleka a nemám zde
nestranné zastání a záruku  
vlídného přijetí své obhajoby.
Řekněte mi, čím jsem vám ublížila,
čím vyvolala vaši nelibost,
že odvracíte ode mne svou tvář
i svoji laskavost? Nebe to ví,  
že byla jsem vám vždycky dobrou ženou,
vždy svolná podřídit se vaší vůli
a plná obav z vaší nevole,
veselá nebo smutná podle toho,
jak vy jste se kdy tvářil. Kdy se stalo,  
že bych se protivila vašim přáním,
či neučinila je svými? Koho
z přátel, jež máte, jsem se nesnažila
milovat, i když byl můj nepřítel?
A kolik vlastních přátel odvrhla jsem,  
když vám se znelíbili, protože
se rázem znelíbili taky mně?
Uvažte, choti, že jsem vaší ženou
a věrnou družkou víc než dvacet let.
Že přivedla jsem na svět vaše děti.  
Najdete-li v tom čase jedinou
skvrnu na mojí cti, ať v manželství,
či v poslušnosti, úctě, lásce k vaší
posvátné osobě, pak s klidným srdcem
mě zavrhněte, s krutým pohrdáním  
vykažte ze dveří. To bude pro mě
ten nejstrašnější trest. Prosím vás, pane,
o vašem otci, králi Anglie,
bylo všem známo, jak je rozvážný,
spravedlivý a moudrý. Ferdinand,  
král španělský, můj otec, pokládán
byl za nejmoudřejšího panovníka,
co vládl u nás. Ti dva bezpochyby
ze všech stran nařídili prozkoumat
právoplatnost našeho sňatku, než ho  
shledali legálním. Proto vás prosím,
poshovte mi, alespoň než se stačím
s přáteli ze Španělska poradit,
co mohu podniknout. Ne-li, pak se mnou

naložte, jak je libo.

 

MACBETH

Dramatický monolog pro muže

MACBETH

Co to mám před očima? Je to dýka?
Jílcem se točí ke mně! Popadnu tě.
Nic v ruce nemám, ale dál tě vidím.  
Zlověstný přízraku, vidět tě smím,
nahmatat ale ne? Nebo jsi jen
vidina dýky, klamná představa,
jen výplod mého zmučeného mozku?
A přece vidím tě tak hmatatelnou  
jako tu, kterou tady tasím teď.
Ukazuješ mi cestu, kudy jít
a jaký nástroj musím použít.
Buď jsou mé oči jiným smyslům pro smích,
nebo ty jiné předčí. Vidím tě  
a na tvé čepeli se perlí krev,
která tam nebyla. Ne, nic to není!
To se mi ta krvavá záležitost
jen zračí v očích. Půlka světa teď
je jako mrtvá. Hebký závoj spánku  
trhají kruté sny. Nastává rej
čarovných sil a stará bába Vražda,
kterou svým vytím k dílu zburcoval
ponocný vlk, se kradmým krokem krade
za svým zlým posláním, potichoučku  
jak duch. Ty, poctivá a pevná zemi,
neposlouchej, kam moje kroky jdou.
Mám strach, že tvé kameny promluví
a zhatí strašný záměr, kterému
přeje čas. Já vyhrožuju, a on žije.  
Žár činu hasí chladná litanie.
Hlas zvonu.
Půjdu a bude to. Zvon zve mě dál.
A tobě, králi, zvoní, abys šel
do nebe, nebo rovnou do pekel.

 

Komický monolog pro ženu

HEKATÉ

A nemám důvod zlobit se,
když vy, troufalé babice,
líčíte na Macbetha past,
jež smrtelně ho musí zmást,  
a mně, vašich čar vládkyni,
se o tom nikdo nezmíní,
mně, která jsem ve jménu zla
už tolik lidí převezla?
A co hůř, vaším nástrojem  
je zlosyn, který myslí jen
na vlastní prospěch, ne na vás.
A s ním vy chcete ztrácet čas?
Napravte to. Až zavolám,
sejdem se u pekelných bran,  
hned nazítří, až si náš host
přijde dát hádat budoucnost.
Vy všechny čáry vemte si,
ať ho to hodně vyděsí.
Už musím letět. Dnešní noc  
mám toho zvládnout ještě moc,
než kohout odkokrhá den,
musím na schůzku s měsícem
a z jeho rohu načerpat
z par vypálený destilát,  
k němuž když čárymáry dám,
takové duchy vyvolám,
že z jejich síly bude paf
a nebude už nikdy zdráv.
Ztratí strach, rozum, styl i takt,
s osudem začne bojovat,  
a jak ten, kdo si příliš věří,
on dožije se stáří stěží.

Hudba a píseň za scénou: „Vrať se k nám, vrať se k nám!“

Už volá mě můj skřítek, musím za ním.
Na mráčku čeká, už mě asi shání.  

 

Dramatický monolog pro ženu

LADY MACBETH

Je skoro po večeři. Kam jsi zmizel?

Byls opilý 
svou nadějí, a vyspal jsi se z toho?
Teď bledý, roztřesený koukáš na to,
na co ses předtím třásl? Mám tak brát
i tvoji lásku ke mně? Bojíš se
být stejně smělý ve skutečnosti 
jak ve svých snech? Chceš vzhlížet k nebesům,
však celý život zbaběle se krčit,
znechucen vlastní malostí jak ten,
kdo touží po tom řeku přebrodit,
však omočit se nechce? Jaké zvíře
mi tedy svěřilo ten plán?
Když měl jsi na to kuráž, byl jsi muž.
Muž o to větší, čím víc sis to přál. 
Čas ani místo vhodné nebyly,
ale ty sis je hodlal udělat.
Teď samy udělaly se, a ty
ses podělal. Kojila jsem a vím,
jak něžnou lásku cítila jsem k děcku, 
teď nedbala bych na to, jak se směje,
z bezzubých úst bych vytrhla mu prs
a z hlavy vytloukla mu mozek, kdybych
se k činu zapřisáhla tak jak ty. (MACBETH Můžeme prohrát.)

My a prohrát? 
Napni svou odvahu až k prasknutí,
a neprohrajeme. Až Duncan usne,
což po tom jeho dnešním trmácení
nebude dlouho trvat, opiju
jeho dva strážce vínem, proměním 
jim hlavu v baňku, z které vypálí
výpary vína vzpomínky a zbyde
jen dutá koule. Až je opilost
změní v bezduchá prasata, co mně
a tobě může bránit dělat si 
co chceme s nehlídaným Duncanem?
A pak na ty dva vínem opilé
svést vinu za náš čin?

 

BENÁTSKÝ KUPEC

Komický monolog pro muže

LANCELOT

Kdybych tak měl to svědomí utýct od svýho pána Žida! Rarach Pokušitel mě tahá za rukáv a říká: „Gobbo, Lancelote Gobbo, milý Lancelote,” nebo „milý Gobbo,” nebo „milý Lancelote Gobbo, práskni do bot a uteč! Pryč odtud!“ Jenže Svědomí   mě nabádá: „Neukvapuj se, poctivý Lancelote,“ nebo, „poctivý Gobbo,” nebo, jak shora řečeno: „Neukvapuj se, poctivý Lancelote Gobbo! Neutíkej! Neber nohy na ramena!” Ale neodbytný rarášek mě pošťuchuje: „Mazej!“ povídá. „Zmiz!“ naléhá. „Proboha, seber se a upaluj!“ Načež Svědomí se vrhne mýmu srdci kolem krku a přemlouvá mě: „Můj poctivý příteli Lancelote, jsi synem poctivého otce –” spíš bych teda řek poctivý matky, protože táta občas tohle, jindy tamto, jak se co   šikne — prostě Svědomí do mě hučí: „Lancelote, zůstaň!” „Zdrhni,” pohání mě rarach. „Zůstaň,” brzdí mě Svědomí. „Svědomí,“ říkám jednomu, „dobře mi radíš.“ „Rarachu Pokušiteli,“ říkám druhýmu, „dobře mi radíš.“   Kdybych poslech Svědomí, zůstanu s tím Židem, svým pánem, kterej je, přísahám Bohu, napůl ďábel. Ale kdybych od Žida utek, poslechnu toho rohatýho, což je, s laskavým prominutím, dábel sám. No jo, ale Žid je zosobněnej ďábel   a Svědomí asi nemá žádný svědomí, když mi radí, abych zůstal u Žida. Proto mi ten rarach zřejmě radí líp. A já si, drahej rohatej Pokušiteli, dám poradit a beru roha.

 

Komický monolog pro muže

MAROCKÝ PRINC

Kéž bohové mi pomohou! Tak počkat.
Vezmu to ještě jednou odzadu.
Co říká olověná skříňka? 
„Zvol mne, a dáváš v sázku vše, co máš.“
Všechno, co mám? Dát v sázku? Pro olovo?
Ta skříňka vyhrožuje. Vše dá v sázku
jen ten, kdo věří, že si polepší.
Má zlatá víra neskloní se k šuntu, 
a proto nevsadím vše pro olovo.
Panenské stříbro, copak ty mi povíš?
„Zvol mne, a získáš, co si zasloužíš.“
Co já si zasloužím? Teď, princi, pozor!
Na spravedlivých vahách zvaž svou cenu. 
Kdyby šlo o to, jak sám sebe cením,
pak zasloužím si moc, ale to moc
pro tuto slečnu nemusí být dost.
Naopak nepřiznat si svoji cenu
může jen slaboch, jenž se podceňuje. 
Co já si zasloužím? Ji zasloužím si.
Svým skvělým původem, svým bohatstvím,
charakterem a dobrým vychováním,
a hlavně proto, že ji miluji.
Že bych víc nebloudil a zvolil tuhle? 
Jenom si přečtu, co říká ta zlatá.
„Zvol mne, a získáš, po čem mnozí touží.“
Po téhle slečně touží celý svět.
Z jeho čtyř koutů proudí poutníci
políbit tuto modlu, světici. 
Hyrkánskou poušť i širou dálavu
divoké Arábie přetínají
procesí princů k sličné Porcii.
Říše vod, jejichž rozpěněné vlny
plivou do tváře nebi, přeskočí 
ten příval cizích duší jako potok
a pádí za půvabnou Porcií.
Jedna z nich skrývá její božský obraz.
Ta olověná? Rouhal by se, kdo by
tak nízce smýšlel, že lze její krásu 
uvěznit do tak odpudivé rakve.
A mám si myslet, že je ve stříbře,
desetkrát méně cenném, než je zlato?
Ne! Takhle vzácný klenot může být
vsazen jen do zlata. V Anglii mají 
minci, na níž je obraz anděla
vyražen ve zlatě. Jen na povrchu.
Tady však zlato skrývá anděla,
který je uvnitř. Podejte mi klíč.
Já volím tuhle, hop, anebo trop!  

 

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ

Komický/dramatický monolog pro muže

BROD

Ten grázl! Ten kurevník! Mně se snad srdce rozskočí samou nedočkavostí. Mně někdo bude povídat o zbytečné žárlivosti! Moje žena sama za ním poslala, hodina je stanovena a už je ruka v rukávě. Kdo by si to byl pomyslel? To jsou ty konce, když si člověk vezme falešnou ženskou. Moje postel má být zprzněna, moje truhlice vypleněna, moje pověst pošlapána, a já nade všechny tyhle pohromy musím ještě snášet odporné urážky z úst toho, kdo to všechno chce spáchat. A že to jsou výrazy! Kdyby řekl Satanáš. Dobře! Kdyby    řekl Lucifer. Dobře. Kdyby řekl Belzebub. Dobře. A to jsou všechno zlá, ďábelská jména. Jenomže paroháč! Impotent! Ani ďábel sám nemá tak strašné jméno! Pikolo je osel. Důvěřivý osel. Spoléhá na svou ženu. Není žárlivý. To bych spíš Holanďana nechal vařit    mé pivo, to bych spíš Velšana Huga nechal udit mé klobásky, to bych spíš Ira nechal pálit mou whisky nebo zloděje rajtovat na mém nejlepším koni, než abych nechal svou ženu o samotě. Když nemá dohled, myslí na nepravosti, snová různé plány a kuje pikle. A co    ženská vymyslí, to taky udělá. I kdyby ji to mělo zničit, udělá to. Chvála Bohu za mou žárlivost! V jedenáct bude všechno rozhodnuto. Zabráním tomu, usvědčím svou ženu, pomstím se Falstaffovi a vysměju se Pikolovi. Jdeme na to! Raději přijít o tři hodiny dřív než o minutu později. Fuj! Fuj! Paroháč! Impotent!

 

SEN ČAROVNÉ NOCI

Komický monolog pro muže

PUK

Královna miluje teď strašidlo.
Právě když spala na svém tajném loži,
tam na palouku za zástěnou z hloží
se sešli chlapi z Athén, ubožáci,
kteří se musí živit vlastní prací. 
Přišli sem zkoušet divadelní kus,
jejž chtějí zahrát v den, kdy Theseus
se ožení. Největší halama,
který v tom hraje roli Pyrama,
odříkal text, zalezl do křoví 
a já z legrace tomu oslovi
vykouzlil oslí hlavu na krku.
Když Thisba řekla svoji repliku
a on jí vyšel ven říct odpověď,
sotva ho zmerčili, ti chlapi hned 
byli jak husy nebo jako vrány,
do kterých střelí, a ty na vše strany
se rozletí a po obloze krouží.
Přesně tak frnkli pryč i tihle muži.
Jen dupnu na ně, už se kácí k zemi 
a křičí: „Vražda!“, prosí o spasení.
Strach vzal jim rozum a z poslední síly
dělají vše, aby si ublížili.
Bezhlavě pádí mlázím, houštinou
a kusy šatstva trousí za sebou. 
Tak jsem je zděšené hnal dál a dál
a pouze Pyrama tu zanechal.
Když Titanie oči otevřela,
hned toho osla měla za anděla.

 

Monolog nešťastně zamilované ženy

HELENA

Někdo má štěstí, druhý smolař je.
Podle všech hezká jsem jak Hermie.
Pro Demetria jsem však ošklivá,
očima jiných on se nedívá.
Jak ona jemu omámila zrak,  
hledím zas já na něj jak na zázrak.
Nevábnou všednost láska promění
ve vábivé předměty zbožnění.
Ne v očích, ale v srdci láska vzniká,
a proto má slepého pomocníka.  
Že neřídí se rozumem, ten kluk
si sem tam lítá, všechno je mu fuk.
Amor je dítě, co si rádo hraje,
a proto láska vždycky potrhlá je.
A protože nic neví o světě,  
lže, vymýšlí si, všecko poplete.
Než Demetrius potkal Hermii,
mně sliboval, co teď slibuje jí.
A tak ho rozehřál ten nový cit,
že ke mně ochladl a ji chce mít.  
Prozradím mu, že utekli ti dva.
Už teď vím přesně, jak se zachová.
Vyrazí za ní. Sotva budu ráda,
když jeho vděk mi přinese má zrada.
Ta muka alespoň tím vykoupím,  
že budu smět je následovat s ním.

 

Monolog muže  o milencích

THESEUS

Podivný jistě, pravdivý spíš ne.
Takovým povídačkám nelze věřit.
Milenci jsou jak blázni. Jejich mozek
je plný zvláštních představ, které jsou
nad chápání zdravého rozumu.
Šílenci, milenci a básníci
žijí jen ve svých vidinách a snech.
Pro šílence je všude více běsů,
než kolik pojme peklo. Milenec
v ošklivé slečně vidí krasavici.
A básník uchváceným zrakem zírá
od země k nebi, z nebe na zemi,
a jak mu představivost v hlavě rodí
přízraky neskutečna, jeho pero
je uchopí a tomu, co nic není,
dá jméno, podobu a nový život.
Fantazie zná spoustu šaleb, triků.
Toužíme po radosti, a v tu chvíli
nám vykreslí, po čem jsme zatoužili.
Či zešeří se, a hned strach tu je,
který nám na zeď čerta maluje.

 

MNOHO POVYKU PRO NIC

Komický monolog pro muže

BENEDIK

Cože? To ona ze mě udělala úplného tupce. Na mně by mohli dříví štípat, ale tohle bylo příliš. I tahle maska už toho měla dost a vyla   vzteky. Řekla mi, aniž věděla, že mluví se mnou, že jsem princův šašek. Že jsem nudný, ubohý kašpar, a takhle, rána za ranou, se do mě strefovala, že jsem tam stál jako vycpaný panák, do kterého pálí celá armáda. Její slova jsou dýky,   a každým takhle bodá. Kdyby její dech byl stejně smrtonosný, všechno kolem ní pomře. I hvězdy na nebi by nakazila. Ženskou, jako je ona, bych si nevzal, ani kdyby měla věnem celý ráj, než ho Adam prošustroval. Ta by i Herkula donutila látat   ponožky a foukat do mlíka. Nemluvme už o ní! Navrch je jako svatý obrázek, ale uvnitř je to ďáblice. Kéž by jí nějaký zaříkávač tu posedlost vyhnal z těla. Dokud je, jaká je, na světě je větší peklo než u Lucifera a lidi schválně hřeší, aby je vzal ďas,   protože i v pekle najdou božský klid, zato kde se objeví ona, všechno je rázem vzhůru nohama.

 

Komický monolog pro muže

BENEDIK (Vystoupí z úkrytu)

To nemůže být trik. Mluvili přece tak vážně a doslechli se o tom od Héry.   Všichni ji litujou. Zdá se, že je zamilovaná až po uši. Do mě! Mám ji zklamat? Každý mě odsuzuje. Tvrdí, že bych se jí vysmál, kdybych zjistil, že mě miluje. A ona že by se radši zabila, než aby dala najevo své city. Ženit jsem se nechtěl.   Chovám se tak zpupně? Chlap musí umět přiznat chybu a pak ji napravit. Říkají, že je hezká. V tom jim dám za pravdu. A ctnostná – s tím taky souhlasím, a chytrá – až na to, že chce mě. Zrovna to o jejím rozumu moc nesvědčí, ale ani to   neznamená, že je hloupá, protože já ji taky strašně miluju. Možná se do mě někteří budou trefovat hloupými vtipy, protože jsem tak dlouho horoval proti ženám, ale copak se nemění chuť? Mladík se může cpát tím, z čeho by měl ve stáří   smrt. Smí muž kvůli několika pitomým vtipům sejít z cesty, pro kterou byl zrozen? Ne. Svět se musí zalidňovat! Když jsem tvrdil, že zemřu svobodný, netušil jsem, že se dožiju své svatby. Ona sem jde.  

Vystoupí Beatricie.

Bože můj, ta je krásná! Zdá se, že ta zamilovanost je už na ní vidět.

 

Dramatický monolog pro muže

LEONATO

Prosím tě, už mi neraď.
Stejně mi to jde jedním uchem sem
a druhým ven. Starej se o sebe. 
Leda bys věděl o nešťastníkovi,
který je na tom stejně jako já.
Najdi mi otce, který má svou dceru
tak rád jak já, a ona ho tak zklame,
a s ním zkus mluvit o trpělivosti. 
Změř jeho nářky v porovnání s mými,
každý vzlyk spočítej i každou slzu,
zvaž, sečti jeho žal co do množství,
jakosti, ceny, druhu, podoby.
Když si ten člověk bude hladit vous 
a smát se, mávat rukou: „To nic není!“,
přísloví sypat na bolavé rány
a filozofovat, pak mi ho přiveď,
ať naučí mě, jak to klidně snášet.
Takový neexistuje. Vždyť každý 
na světě umí utěšovat smutek,
který sám necítí. A když ho pozná,
pak ten, kdo dříve dával rady jiným,
si náhle neví rady se sebou.
Bolest se nevymluví, zármutek
se nespoutá do sítě slov a rad. 
Ne, ne. Každý je schopen svými moudry
podepřít ty, co neunesou žal,
když ale octne se na jejich místě,
síla i rozum rázem ochabnou 
a on se zhroutí. Nech si svoje rady.
Mé zoufalství tvá slova překřičí.

 

OTHELLO BENÁTSKÝ MOUŘENÍN

Dramatický monolog pro muže

OTHELLO

Její otec mě míval rád. Dost často
mě zval k nim domů a chtěl, abych jim
vyprávěl o svých osudech, o časech
bojů a strádání, jimiž jsem prošel. 
Vzal jsem to postupně, od dětských let
až do dne, kdy mě k těm vzpomínkám vyzval.
Líčil jsem hrůzyplné příhody,
které jsem zažil v různých koutech světa,
jak unikl jsem o vlas jisté smrti, 
jak nepřítel mě prodal do otroctví,
jak jsem se z něho vysvobodil, jak jsem
po léta putoval a co jsem viděl:
hluboké jeskyně, rozlehlé pouště,
skaliska, štíty sahající k nebi. 
Na všechno došlo, jedno po druhém.
I o kanibalech jsem mluvil, kteří
se živí lidským masem, o lidech,
jimž hlava roste vprostřed těla. Ona,
Desdemona, to ráda poslouchala. 
Musela ale často odběhnout
za prací v domě. Jen ji vykonala,
zas byla zpět a nenasytně mi
visela na rtech. Já si toho všiml
a v jedné chvíli vyloudil jsem z ní 
upřímné doznání, že by si přála,
abych jí všechny svoje osudy,
z kterých jí toho spousta uniklo,
vylíčil vcelku. A já souhlasil.
Mnohokrát jsem ji potom pohnul k slzám 
vyprávěním o mnoha příkořích,
co vytrpěl jsem v mládí. Když jsem skončil,
dlouho a dlouho jenom vzdychala,
jak je to strašné, zvláštní, kruté, smutné,
nádherně smutné, jak mě lituje, 
že neměla to slyšet, a hned zas,
že chce být jako já. A pak mi řekla,
kdybych měl přítele, jenž by ji chtěl,
ať naučím ho vyprávět svůj příběh,
a ona bude jeho. Na ta slova 
jsem se jí vyznal z lásky. Učaroval
jsem jí svým utrpením, ona si mě
získala soucitem. To jsou ta kouzla.
Má paní jde. Ať dosvědčí to sama.
 

Monolog muže o pokrytectví

JAGO

Služba je služba. Tak to chodí. Dneska
se vyšvihnete leda protekcí,
ne jako dřív, kdy člověk musel stoupat
krok za krokem. Sám uznejte, mám snad
já důvod, abych toho mouřenína
bůhvíjak miloval?

Sloužím mu proto, abych sloužil sobě.
Každý pán poroučí, ne ale každý
poslouchá svého pána. Však to znáte.
Mnozí se celý život jako osli
jen za pár šupů dřou a plahočí,
přičinlivě a vděčně hrbí hřbet,
a když jsou staří, pán je odkopne.
Takové poctivce bych zmrskal. Jiní
jen předstírají, jak jsou oddaní,
a potichoučku hrabou pod sebe.
Pánovi slouží pouze naoko
a mají bene. Když si nahrabou,
tak zvednou kotvy. Tihle mají kuráž
a k takovým se počítám i já.
Jako že vy jste Roderigo, kdybych
byl já co on, pak nebudu jen Jago.
Sloužím mu pouze pro svůj vlastní prospěch,
Bůh je mi svědkem, a ne z lásky nebo
z oddanosti. Tou halím pravý cíl.
Kdybych měl totiž vnějším chováním
najevo dávat vše, co nosím v srdci,
budu mít za čas srdce na dlani,
aby si do něj každá kavka směla
beztrestně klovnout. Nejsem to, co jsem.

 

Monolog muže o upřímnosti

JAGO

Jaký dar? Co by ti kdo dával? Máš jenom to, co si sám vezmeš. Lidské tělo je jako zahrada a je jenom na tobě, co ti z ní vzejde. Můžeš ji nechat zarůst kopřivami nebo na ní vypěstovat salát, vysázet hrách, můžeš všechno vytrhat a osázet záhon jedinou odrůdou nebo ho přeplácat vším možným, můžeš nechat půdu z lenosti ladem nebo ji pracovitostí zušlechtit, všechno závisí na tobě a na tvé vůli. Kdyby na vahách lidského života nebyl cit vyvážen rozumem, pak by vášeň a nízké pudy dovedly člověka k děsivým koncům. Jen rozum ochladí horkou hlavu, potlačí žádosti těla a nezřízený chtíč, z kterého vyrůstá všechno to, čemu ty říkáš láska.

Láska není nic víc než rozpumpovaná krev a ochablá vůle. No tak! Buď chlap. Chceš se utopit? Topí se koťata a slepá štěňata. Já jsem tvůj kamarád a prohlašuju, že moje přátelství k tobě vždy bylo a je pevné a nezlomné. Ale jestli jsem ti někdy mohl být k užitku, tak je to právě teď. Sbal peníze a pojď se mnou do té války. Zamaskuj se vousem, jestli se na nějaký zmůžeš, vem peníze a pojď. Je jasné, že Desdemona s tím černým dlouho nevydrží a on s ní taky ne. Hlavně vem peníze a jdeme. To spojení divoce začalo a musí stejně divoce skončit. Vem peníze a pojď. Tihle černoši jsou hrozně náladoví. Nezapomeň si vzít peníze. To, co je pro ně dneska pochoutka, jim brzo zhořkne na jazyku. Ona zase zatouží po mladším. Až se nasytí jeho těla, zjistí, že měla vlčí mlhu a že se spletla. Bude chtít změnu. A proto seber peníze a pojď. Jestli se chceš mermomocí zabít, vyber si nějaký elegantnější způsob, než aby ses topil. Sbal všechny peníze, co máš, a jdem. Jestli se můj rozum a všichni zplozenci pekla nepletou, ten tajný sňatek a nanicovatý slib, který spojuje toho přivandrovalého divocha s tou rozmazlenou benátskou slečinkou, je příliš chatrné pouto, takže ji dostaneš. Nacpi si kapsy penězi a pojď. Zapomeň na topení. Nech topení plavat. Radši ať tě oběsí za to, žes ji měl, než aby ses utopil proto, žes ji neměl. Na mě se můžeš spolehnout – nezapomeň na peníze. Mockrát jsem ti přece říkal a říkám ti to znovu, že toho černýho z duše nenávidím. Mám k tomu důvod, o nic menší než ty. Spojme síly a společně se mu pomstíme. Jestli se ti podaří nasadit mu parohy, ty si užiješ a já taky nepřijdu zkrátka. Doba je těhotná činy, které se derou na svět. Pospěš si! Běž! Sežeň peníze a zítra si řekneme víc. Adié!

 

Dramatický monolog muže

OTHELLO

Kdyby nebesa
mě chtěla zkoušet a na moji hlavu
seslala všechna trápení a hoře,
zahrnula mě nevýslovnou bídou,
uvrhla do vězení, vzala vše,
stejně bych v koutku duše našel sílu
to trpělivě nést. Však udělat mě
panákem, na kterého posměch doby
si ukazuje prstem, je už horší.
I to bych ale vydržel, a snadno.
Ale když tam, kam vložil jsem své srdce,
kde jedině chci, mohu, musím žít,
odkud čerpám svou sílu, bez níž uschnu,
když v tomhle zřídle, jež se změnilo
teď v líheň ropuch, pro mě není místo,
pak dál už nemohu! Růžolící
mladičká radosti, svlíkni se z kůže
a proměň se v škleb ponurého pekla!

Dramatický monolog muže

 

OTHELLO

Mám důvod, mám! Mám důvod, mám, má duše.
Neptejte se mě jaký, čisté hvězdy!
Mám důvod, mám. Její krev neproliji.
Pleť bělejší než sníh a hladkou jak
náhrobek z alabastru neporuším.
Však zemřít musí, zradila by zas.
Teď zhasnu světlo a pak zhasnu světlo.
Když tebe sfouknu, plápolavá služko,
můžu tvůj plamen znovu zažehnout,
když si to rozmyslím. Zhasím-li tebe,
nejvýsostnější dive přírody,
nevím, kde hledat Prométheův oheň,
jenž by tě oživil. Když utrhnu
růži, už nikdy nepokvete. Zvadne.
Přivoním k ní, dokud je ještě živá.

                          Políbí ji.

Omamný dechu, nutíš spravedlnost
zlomit svůj meč! A ještě. Ještě jednou.
Taková zůstaň po smrti, tvůj vrah
tě bude zbožňovat. Naposledy.
Tak něžná zkaženost. Tečou mi slzy.
Mě neobměkčí. Nebe také trestá
ty, které miluje.

 

KRÁL RICHARD III.

Dramatický monolog pro muže

RICHARD

Zavilou zimu změnil v léto York
a jeho slunce září na nebi.
Mračna, co visela nad královstvím,
jsou pohřbena hluboko na dně moře.
Čela si zdobíme teď vavříny, 
chlubíme se svou pomlácenou zbrojí
a místo bitek pořádáme pitky.
Náš řízný krok se změnil v hopsasa.
Zuřivý voják se teď uculuje,
a místo aby cválal do boje 
dát na pamětnou svému nepříteli,
se zapomíná v pokoji své slečny
za doprovodu chlípných popěvků.
Však já na tohle nejsem stavěný,
já nemůžu se zhlížet v zrcadle. 
Jsem hrubý, nemám smysl pro lásku
a chuť se předvádět hanbatým holkám.
Jízlivá příroda mě ošidila
o půvab těla. Poslali mě na svět
předčasně, napůl zfušovaného. 
Jsem křivý, znetvořený ošklivec,
tak obludný, že i psy bere ďas
a štěkají, když kulhám kolem nich.
A proto tenhle umrněný mír
mi nepřináší žádnou potěchu, 
leda když sleduju v slunci svůj stín
a bavím se tím, jaký jsem to mrzák.
Takže když mi ten všemi velebený
čas nedává nic, co bych miloval,
nezbývá mi než z duše nenávidět 
všechny a všechno a být darebák.
S úklady už jsem začal. Plácnul jsem
v opilosti pár křivých nařčení,
jež mého bratra krále Edwarda
poštvaly proti vévodovi z Clarence, 
což je můj bratr George. Je-li král stejně
bezelstný jak já lstivý, měl by George
být ještě dneska zatčen pro věštbu,
že vrahem synů krále bude ten,
jehož jméno začíná písmenem G. 
Myšlenky, skryjte se. Přichází Clarence.

 

Dramatický monolog pro muže

CLARENCE

Měl jsem dnes špatnou noc. Zdály se mi
tak strašidelné sny, že – jako že jsem
věřící křesťan – takovouhle noc
bych podruhé už zažít nechtěl, ani 
oplátkou za milion šťastných dnů.
Byla to hrůza, hrůza hrůzoucí!
Zdálo se mi, že utekl jsem z Toweru
a plavil se přes moře do Burgundska. 
Byl se mnou i můj bratr Richard, který
mě vyvedl z kajuty na palubu.
Odtud jsme hleděli zpět k Anglii
a vzpomínali na žalostné dny,
kdy Yorkové válčili s Lancastery. 
Jak jsme tak přecházeli po kluzké
palubě, bratr, myslím, zakopl,
já se ho snažil zachytit a on
mě v pádu strhnul přes palubu do vln,
které se vzdouvaly a pěnily. 
Bože, je hrozné, když se člověk topí.
V uších mi duněl strašný hukot moře,
na očích měl jsem zrůdný obraz smrti.
V tom snu jsem viděl tisíc trosek lodí,
tisíc těl, ohlodaných rybami, 
a zlaté pruty, mince, hory perel,
převzácné klenoty a diamanty,
rozeseté po mořském dně, pár z nich
se usadilo v lebkách, dokonce
v otvorech po očích se posměšně 
blýskaly, jako by v těch bahnitých
a slizkých hlubinách se vysmívaly
kostlivcům, ležícím tam všude kolem.
Převozník, o němž píší básníci, 
mě, tuším, převezl přes řeku žalu
na druhý břeh do říše věčné tmy.
První, kdo moji duši uvítal,
byl Warwick, můj tchán, který na mě křikl:
„Jaký trest může naše temná říše 
přichystat pro zrádného Clarence?“
a nato zmizel. Pak se objevil
stín anděla s plavými vlasy, jež měl
smáčené krví, a ten zaburácel:
„Clarence je tu. Proradný, zrádný Clarence, 
který mě probodl u Tewkesbury.
Fúrie, vemte si ho! Mučte ho!“
A na ta slova obklopil mě houf
rarachů, lític, a ti do uší
mi vydávali tak příšerný skřek, 
že jsem se hrůzou roztřesený vzbudil,
přesvědčený, že jsem byl právě v pekle,
tak mocně na mě ten sen zapůsobil.

 

Dramatický monolog pro muže

RICHARD

Co stalo se, nedá se odestát.
Člověk se někdy chová nerozumně
a později svých činů lituje.
Jestli jsem vaše syny připravil
o království, vaší dceři ho vrátím.  
Jestli jsem vám vzal syny, nahradím
tu ztrátu tím, že s vaší dcerou dám
vašemu rodu nové potomky.
Babičku mají děti o maličko
míň rády než svou mámu. Vnoučata  
jsou jenom o stupínek níž než děti.
Ale jsou vaše, je to vaše krev,
jen jste je nerodila v bolestech
jak tu, pro niž jste si své vytrpěla.
Se svými dětmi měla jste jen starost,  
mé budete mít v stáří pro radost.
Když nemohla jste mít ze syna krále,
tak mějte ze své dcery královnu.
Všechno vám vrátit sice nemůžu,
přijměte aspoň všechno, co dát můžu.  
Vašeho syna Dorseta, jenž se
protlouká vystrašeně cizinou,
ten šťastný svazek vrátí rychle domů,
kde dočká se povýšení a poct.
Král, který bude vaši krásnou dceru  
zvát manželkou, Dorseta nazve bratrem.
Budete opět matkou krále, zlé
časy a události pominou
a vystřídá je dvojnásobné blaho.
Zažijem spolu spoustu krásných chvil.  
A slzy žalu, jež jste prolévala,
se vrátí jako skvělá investice,
bolestí zúročené perly štěstí,
desetkrát dražší, stokrát vzácnější.
Tak jděte, matko, za svou dcerou. Jděte.
Povzbuďte stydlivku, ať nemá strach.
Připravte ji na moje vyznání.
Srdce jí zažehněte ctižádostí
po trůnu vládců. Vyličte jí tiché,
radostné chvíle manželského štěstí. 
A až se mi podaří zlomit odpor
vzpurného blbce Buckinghama, přijdu
s vítěznou fanfárou za vaší dcerou,
vezmu ji na lože dobyvatele
a rád se stanu její kořistí. 
Nad Caesarem zvítězí Caesarka.

 

Dramatický monolog pro ženu

MARGARET (Vystoupí do popředí)

Pokud žal stářím na cti nabývá, 
pak dopřejte mně tuto výsadu
a nechte můj žal překřičet ten váš.
Dá-li se smutek sdílet s jinými, (Sedne si vedle nich)
pak porovnejme navzájem své stesky.
Měla jsem Edwarda, Richard ho zabil. 
Měla jsem manžela, Richard ho zabil.
Tys měla Edwarda, Richard ho zabil
Tys měla Richarda, Richard ho zabil.

Tys měla Clarence, Richard ho zabil.
Z doupěte tvého lůna přišel na svět
pekelný pes, jenž všechny uštve k smrti.
Pes, který měl dřív tesáky než oči,
jehňátka dáví, pije jejich krev. 
Ten hanobitel díla božího.
Ten nejstrašnější tyran na zemi,
který se zadřel lidem do očí.
Vrah, vyvrhel, kterého’s vrhla ty.
Ach, spravedlivý Bože, díky ti, 
že měříš stejně všem a že ten pes
dáví i plody těla vlastní matky
a s jinými ji nutí naříkat!

Promiňte, ale tak jsem hladověla
po pomstě, že teď se jí zalykám.
Tvůj Edward zabil mého, a je mrtev.
Tvůj druhý Edward smrtí vykoupil
mého Edwarda, malý York je navíc, 
jen vyvažuje moji větší ztrátu.
Tvůj Clarence zabil mého Edwarda,
zemřel, a s ním i diváci té děsné,
šílené hry: Hastings, Rivers, Vaughan, Grey.
Smetl je předčasně do prachu země. 
Richard však žije, ďáblem najatý
nákupčí duší, které posílá
až do horoucích pekel. Brzy tam
neoplakáván nikým skončí sám.
Zem otvírá se, ďáblové i svatí 
se těší, až se ztratí ze světa.
Prosím tě, Bože, rychle nás ho zbav,
ať dožiju se slov: „Ten pes je mrtev.“
Nazvala jsem tě tehdy ubohou
královnou z papíru, marnivým stínem
mé slávy, nafoukaným prologem
k ubohé slátanině, tím, kdo vzlétl
jen proto, aby padl, matkou, jíž
jízlivý osud dal a vzal dvě děti,
odvanutým snem o své vlastní slávě,
terčem všech nebezpečných střel, jen zdáním
vznešenosti, pozlátkem, bublinou, 
královnou pro legraci, do počtu.
Co teď? Kde je tvůj muž? Kde jsou tví bratři?
Kde jsou tví synové? Kde je tvé štěstí?
Kdo kňučí: „Bůh ochraňuj královnu!“?
Kdo klečí, prosí, v úctě hrbí hřbet? 
Kde jsou ta vojska, jimž jsi velela?
Srovnej, čím bylas dřív, a co jsi teď.
Ze šťastné manželky zdrcená vdova.
Z veselé matky troska bez dětí.
Z té, která dává, ta, jež musí prosit. 
Z královny žebračka s korunou z trní.
Z té, jež se smála mně, mnou vysmívaná.
Z té, jíž se každý bál, ta bojácná.
Z té, která poroučí, ubohá nula.
Tak se to kolo štěstí otočilo. 
A ty jsi vydaná na pospas času,
jejž můžeš naplnit jen mučivými
myšlenkami na to, co dávno není.
Vzalas mi království, bráníš se brát
ve stejné míře i mé zoufalství? 
Půl mého jha tvá pyšná šíje nesla,
vyvléknu z něho unavenou hlavu
a předám ti ho celé. Sbohem, ženo
Yorkova, sbohem, královno zlých ztrát.
Z Francie budu se Anglii smát. 

 

ROMEO A JULIE

Komický monolog pro ženu

CHŮVA

Myslete si, co chcete, na Ignáce
v noci jí bude rovných čtrnáct let.
Vždyť se Zuzkou – pámbu chraň její duši –
se narodily stejně. Chudák Zuzka.
Bůh mi ji vzal, že si ji nezasloužím. 
Jak povídám, na Ignáce má čtrnáct.
No vidíte, dobře si pamatuju.
Jedenáct let je, co se třásla zem
a já ji odstavila. Panečku,
na ten den nikdy nezapomenu. 
Hřeju se na slunci pod holubníkem,
na prsou pelyněk. Vy a náš pán
jste byli zrovna v Mantově. Můj bože,
paměť mi teda slouží. Povídám,
holka si lízla trochu z bradavky, 
a že to bylo hořké, blázínek,
začla se šklebit, prskat na ten prs.
Vtom řach! zatřás se holubník a já
pryč pelášila hlava nehlava.
Už je to bezmála jedenáct let. 
Tehdy už sama stála, co to říkám,
běhat uměla, byl jí plný dům.
Zrovna den předtím natloukla si čelo.
A nebožtík můj manžel – můj ty bože –
takový čtverák, ze země ji zved 
a povídá: „Upadlas na čelo?
Až budeš chytřejší, lehneš si naznak.
Co říkáš, Julinko?“ A na mou věru,
to pískle polklo pláč a řeklo: „Jo.“
Vida, jak došlo na ten hloupý žert. 
Do smrti na to nezapomenu.
„Co říkáš, Julinko?“ povídá manžel.
A ona, rozumbrada, řekla: „Jo.“
Musím se smát, když na to vzpomenu.
Přestala brečet a povídá: „Jo.“
A na čele jí naskočila boule
jak varle kohoutka. Rána jak z děla.
Hned začala vám tak zoufale plakat.
Jenže on řek: „Upadlas na čelo?
Až budeš chytřejší, lehneš si naznak.
Co říkáš, Julinko?“ Zmlkla a řekla: „Jo.“

 

Komický monolog pro muže

MERCUZIO

Tys královně Mab do osidel padnul.
Porodní bába snů a přeludů, 
zjevení malé jako achátek
na prsteníku pana páprdy.
V bryčce tažené rarášky se zjeví
na nose těch, co chystají se spát.
Paprsky kol jsou z nožek pavouků, 
plachta je ušitá z křidélek můry,
postroje z nejjemnější pavučinky,
ohlávky jsou z odlesků měsíce,
bič, cvrččí kost, a na konci vší chlup.
Na kozlíku je komár v šedém fráčku, 
malý jak čertík, který s holkou šije,
když se jí zrovna zapalujou lýtka.
Celá ta ekvipáž je dutý ořech.
Vydlabali ho známí kočármistři,
pan červotoč a paní veverková. 
Tak jezdí královna Mab noc co noc:
hlavami milenců – ti hned sní o lásce,
žaludky hladovců – ti sní, že něco snědí,
po prstech právníků – zdá se jim o úplatcích,
po rtících dam – mají sny o líbání, 
a že si spravují dech cukrlaty,
trestá je Mab odporným oparem.
Dvořanovi když v noci přes nos drandí,
hned se mu zdává o kariéře,
a když faráře v nose polechtá 
ocáskem obročního prasete,
zbožný muž sní o lepší sinekuře.
Jindy zas jezdí přes krk vojákovi,
ten ve spánku hned řeže jiným hlavy,
útočí, přepadá, pak pije na zdraví, 
a když mu Mab do uší zabuší,
ta stará vojna probudí se hrůzou,
zamumlá modlitbu a spí zas dál.
To je ta známá královnička Mab,
co koním za nocí zaplítá hřívy 
a mastné vlasy motá do cucků,
které však není radno rozčesávat.
To ona leží pannám na prsou
a učí je, jak snášet tíhu těla,
než obtěžkané samy budou nosit. 

 

Dramatický monolog pro muže

ROMEO (Vystoupí Julie nahoře v okně.)

Bože! Jaká zář plane tamhle v okně?
Julie, slunce, posel východu.
Slunce mé, vyjdi, zabij bludnou lunu,
tu bleduli, závistí zelenou, 
že pozemská ty nadpozemsky záříš.
Nenech se zotročit jak jiné dívky
panenskou bohyní. To její roucho
cudnosti nosí blázni! Odhoď ho!
To je má láska. Moje vyvolená. 
Škoda že o tom neví!
Mluví, i když nic neříká. Jak to?
Oči má výmluvné. Odpovím jí!
Jsem příliš troufalý. Nemluví ke mně.
Dvě nejkrásnější hvězdy na obloze 
se někde schovaly a její oči
v nebeských sférách září místo nich.
Nebo si místo navždy vyměnily?
V půvabech tváře zář hvězd pohasne
jak lampa ve dne. A tam na nebi 
se rozední při svitu jejích očí,
že ptáci začnou zpívat o překot.
Jak si teď bere hlavu do dlaní!
Chtěl bych být rukavičkou na té dlani
a hladit její tvář.

 

Dramatický monolog pro ženu

JULIE

Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?
Zřekni se otce, zapři svoje jméno,
a jestli nechceš, zapřu já svůj rod
a navždy budu patřit pouze tobě.
Jenom tvé jméno je můj nepřítel.
Ty nejsi Montek. Ty jsi prostě ty.
Co je to Montek? Ruka nebo noha?
Tvá paže, tvář, anebo jiná část
patřící muži? Ne? Tak znič to jméno!
Co na něm záleží? Takzvaná růže
nazvaná jinak bude vonět stejně.
A stejně Romeo by s jiným jménem
byl stejně drahocenný jako bez něj.
Tak se ho zbav, Romeo, pryč s tím jménem,
a místo něho, však tě neubude,
si vezmi mě.

Škraboška noci zakrývá mi tvář,  
že není vidět, jak se červenám
kvůli těm řečem, které’s vyslechl.
Jak ráda bych se slušně upejpala,
svá slova brala zpět, však sbohem, ctnosti.
Miluješ mě? Já vím, že řekneš ano,  
a já ti uvěřím. I kdybys přísahal,
můžeš mi lhát. Přísahy milenců
prý budí smích. Romeo, miláčku,
po pravdě mi to pověz: máš mě rád?
A jestli myslíš, že jsem lehká kořist,  
začnu se mračit, dělat naschvály,
svádět tě odmítáním. Ne, to nechci!
Můj Monteku, jsem v tom až po uši,
a tak se možná chovám, jak se nemá.
Jenomže, věř mi, budu stálejší  
než ty, co lstivě hrají netykavky.
Já vím, že jsem se měla držet zpátky,
ale tys vyslech nedopatřením,
co k tobě cítím, tak mi, prosím, odpusť
to vyznání, které ti osvětlilo,  
co bylo určeno jen černé noci.

 

Monolog muže o řádu přírody

LORENZO

Jitro se usmívá a noc už zbledla,
východní mraky vrásní pruhy světla
a tma jak pijan s popelavou tváří
jde zahanbeně z cesty jasné záři.
Než slunce otevře své oko vroucí
a rosu osuší po nářcích noci,
chci nasbírat si plný košík býlí
léčivé moci i hrozivé síly.
Protože země, matka přírody,
z toho, co pozře, nové porodí,
rozličných tvarů, druhů, způsobů,
co na zemi zas hledá potravu.
V té různosti se skrývá řada ctností,
v tom množství nejsou žádné zbytečnosti.
Co blahodárné síly v sobě má
květ nebo kámen, když je člověk zná.
Na zemi totiž není nic tak zlého,
co dobrem nemůže být pro druhého,
a rovněž nic tak dobré tady není,
co nemohlo by ve špatné se změnit.
Řád v neřád mohou zvrátit okolnosti
a nectnost někdy dopomůže k ctnosti.
Ten drobný kvíteček má sílu dvojí,
jednu, co zabíjí, druhou, co hojí.
Stačí si přivonět, a je ti dobře,
kdo kousek okusí, vzápětí zemře.
I člověk jako květ dva vládce hostí,
první zve k lásce, druhý ke krutosti,
a ten, v němž horší stránka převládne,
usychat začne a pak uvadne.

 

Milostný monolog ženy

JULIE

Cválejte k západu, ohniví hřebci,
a odvezte svůj zlatý kočár slunce.
Kdybych tak mohla popohnat vás bičem
za černá vrata podmračené noci.
Milostná noci, stáhni oponu, 
ať žádné cizí oči nevidí,
jak Romeo mi skočí do náručí.
K lásce si milující posvítí
svou vlastní krásou. Je-li láska slepá,
nejlíp jí sluší noc. Přijď, ctnostná noci, 
ty paní ve smutku, přijď, nauč mě
vítězně podlehnout v tom zápase,
v němž utkává se dvojí nevinnost.
Ruměnec, jenž mi hoří ve tváři,
skryj černou plentou, dokud plachá láska 
se neosmělí najít pravou lásku.
Přijď, noci! Přijď, Romeo, světlo noci!
V perutích noci budeš zářit víc
než na havraních křídlech čerstvý sníh.
Přijď, něžná noci milování, přijď, 
a dej mi Romea. Až budu mrtvá,
vem si ho zpět a jako hvězdný prach
ho rozptyl po nebi. Nebe tak zkrásní,
že celý svět si zamiluje noc
a přestane se kořit pompě slunce. 
Už koupila jsem pro svou lásku dům,
a nikdo v něm. I já jsem prodaná,
však neobývaná. Den se mi vleče
jak malé holce večer před slavností,
když prohlíží si svoje nové šaty, 
které si nesmí obléct.

 

Dramatický monolog pro ženu

JULIE

A mám ho hanět, když je to můj muž?
Kdo, manželi, tvé jméno zvedne z prachu,
když, tři hodiny vdaná, po něm šlapu?
Proč’s mi, ty zlý, však zabil bratrance? 
Zlý bratranec mi mohl zabít muže.
Tak zpátky, slzy, do svých zřítelnic.
Ty kapky kanou žalu na oltář,
když spíš by radost měla smáčet tvář.
Můj manžel žije, i když moh být zabit 
Tybaltem, jenž byl zabit, aby mně
nezabil muže. Tak proč naříkám?
Protože kromě slov: „Tybalt je mrtev,“
tu padla ještě horší. Kéž bych svedla
je z mysli vypudit. Straší mě tam, 
jak černé skutky straší kajícníka.
„Tybalt je mrtev, Romeo je vyhnán!“
Jediné slovo „vyhnán“ zabilo by
tisíce Tybaltů. Což jeho smrt
už sama není vrchol neštěstí? 
A jestli neštěstí a zkáza nikdy
nechodí samy, ale často rády
se hrnou v houfu, proč zemřel jen Tybalt?
Proč ne i otec, matka, oba dva?
I takový žal člověk unese. 
Jenže když k ráně, že je Tybalt mrtev,
zaduní salva: „Romeo je vyhnán,“
to jak by otec, matka, Romeo,
Julie, Tybalt – všechno zemřelo.
„Vyhnán!“ V tom slově zní smrt bez hranic, 
nezměrná bolest, nevýslovné nic.

 

Dramatický monolog pro muže

LORENZO

Ty blázne, zadrž!
A to jsi muž? Možná tak vypadáš!
Ale jsi ubrečený jako ženská
a vyvádíš jak vzteklý pavián! 
Jsi napůl chlap a napůl baba, což je
dohromady dvojnásob divný zjev.
Při svatém Františku, ty jsi mě zklamal.
Myslel jsem, že jsi větší hrdina.
Zabil jsi Tybalta. Chceš zabít sebe? 
A dalším hříchem proti Bohu zabít
i svoji ženu, která tebou žije?
Proč jednou ranou najednou chceš zničit
svou krev, své tělo i svou duši, které
v trojici nerozborné tvoří tebe? 
Svůj vzhled, svou lásku i svůj rozum chceš
promarnit jako hloupý lakomec,
který své bohatství nikomu nedá
a ze všeho, co má, sám nemá nic.
Bez mužné odvahy tvůj mužný zjev 
je pouhopouhá figurína z vosku.
Lásku jsi přísahal. Nebudeš lhář,
když v sobě zabiješ, co vyznáváš?
A rozum, který vzhled i lásku zdobí,
dopálen tím, jak skončili ti dva, 
bude jak váček prachu, který bouchne
nešikovnému vojákovi v ruce.
Zahubí to, co původně měl bránit.
Seber se, člověče! Julie žije,
a tys chtěl kvůli ní před chvilkou zemřít. 
Není to štěstí? Tybalt tě chtěl zabít.
Tys zabil Tybalta. Není to štěstí?
Hrozil ti ortel smrti, ale tys
vyvázl s vyhnanstvím. Není to štěstí?
Požehnání ti ozařuje cestu. 
Štěstěna k tobě chodí na námluvy,
a ty jak zpovykaná fiflena
se vztekáš na svůj zpropadený osud.
Takoví špatně končí. Pozor na to!
Teď podle plánu pospěš za svou ženou, 
vzhůru k ní vyšplhej a utěš ji.
Jen ať jsi pryč, než zavřou na noc brány.
Odebereš se tajně do Mantovy,
kde pobudeš, než přijde vhodný čas
ohlásit svatbu, všechny uklidnit, 
vyprosit milost, abys mohl pak
s tisíckrát větší radostí se vrátit,
nežli je bolest, s kterou odcházíš.
Jdi napřed, chůvo. Pozdravuj svou paní.
Ať zkusí všechny zahnat na lože, 
snad pro ten žal se nebudou tak zdráhat.
Romeo přijde.

 

Dramatický monolog pro muže

ROMEO

Jak často lidé chvíli před smrtí
se rozveselí. Prý je to jak záblesk,
nežli smrt udeří. Má lásko, ženo,
tvá krása není záblesk. Záříš dál!
Smrt, která z tebe vysála med dechu,
na tvoji krásu dosud nestačí.
Nepřemohla tě. Korouhev tvé krásy
dál plane červení tváří a rtů
a bílý prapor smrti nebyl vztyčen.
Tybalte, ležíš tady, zalit krví,
jak jinak bych ti nejlíp mohl prospět
než tím, že rukou, co tě zabila,
zabiju v sobě tvého nepřítele.
Bratranče, odpusť. Julie, má lásko,
proč stále jsi tak krásná? Mám snad věřit,
že miluje tě i nehmotná Smrt
a že si tě ta stvůra vyžilá
zde ve tmě drží jako milenku?
Abych měl klid, tak zůstanu tu s tebou
a z toho lůžka černočerné noci
už nevstanu. Budem tu navždy spolu,
i s těmi červy, kteří ti tu slouží.
K věčnému spánku uložím se k tobě
a z těla, které svět už unavil,
setřesu úděl nepřejícných hvězd.
Naposled, oči, dívejte se, paže,
objímejte a, rty, vy brány dechu,
zpečeťte smlouvu, za niž ručí smrt.
Můj hořký průvodce a lodivode,
ukaž mi cestu k ostrým skaliskům,
o něž se roztříští má usmýkaná bárka!
Připíjím ti, má lásko.
(Vypije jed)               
Lékárníku,
jsi poctivec. Za polibkem jde smrt.

 

ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY

Dramatický monolog pro ženu

KATEŘINA

Přestaň se mračit, zlobně krčit čelo
a vrhat nenávistné pohledy
po tom, kdo je tvůj pán, tvůj král, tvůj vládce.
Hněv spaluje tvou krásu jak mráz květy, 
tvou pověst rozmetá, jako když vichr
očeše poupě, ničím netěší.
Zlá žena je jak studna zkalená,
blátivá, nevábná, zbavená krásy,
a nikdo žíznivý či unavený 
k ní nepoklekne svlažit zprahlá ústa.
Tvůj muž tě chrání, drží při životě,
on je tvá hlava, tvoje dobrá vláda,
stará se o tebe, své tělo ničí
tíživou prací na moři či zemi, 
bdí v noci při bouřích a mrzne ve dne,
zatímco ty jsi doma v bezpečí,
a nechce za to od tebe nic víc
než trochu lásky, krásy, poslušnosti.
Až příliš málo na tak velký dluh. 
Čím poddaný je povinován králi,
takovou povinnost má k muži žena,
a když je drzá, zpupná, hádavá,
mrzutá, zlá a muže neposlouchá,
co jiného je nežli rozvratník, 
rebel a bezostyšný vlastizrádce?
Stydím se za ženy, které tak hloupě
jdou válčit tam, kde mají žebrat o mír,
poroučet chtějí, vládnout, rozkazovat,
když mají sloužit, milovat a mlčet. 
Proč naše těla jsou tak slabá, křehká,
neschopná na bedra vzít tíhu světa
než proto, aby vnější podoba
ladila s křehkým, láskyplným nitrem!
Tak dost, vy neschopné a drzé larvy, 
i já jsem byla jak vy namyšlená,
srdnatá, rozhodnutá nedat se,
vracet zub za zub, oko za oko,
teď ale vidím, že náš meč je pírko
a naše síla jenom pouhé zdání, 
tím slabší, čím víc spoléháme na ni.
Pryč tedy s naší planou odvahou
a poklekněme muži u nohou.
Já s pokorou odhodím svoji zbraň,
šlap po mně, chceš-li. Tady je má dlaň. 

 

BOUŘE

Komický monolog pro muže

TRINKULO

Není tu ani křovíčka, ani lesíčka, kde by se člověk schoval před nečasem, a už se to vaří k další bouři. Už ji slyším bublat v povětří. Tady jeden černý mrak,   tamhle další černý mrak. Jako plná bečka, z který začne co nevidět chlejstat. Kdyby to mělo řachat jako minule, nemám kam zalízt. Ono totiž když to na takovýho mraka přijde, musí to chca nechca pustit. Co je to tady? Člověk, nebo ryba? Mrtvola,   nebo živáček? Ryba, páchne to jako ryba; už hodně dlouho a silně páchnoucí ryba; jako ne zrovna nejčerstvější slaneček. Podivná ryba! Vzít ji do Anglie, kde jsem už jednou byl, nechal bych ji vymalovat na plakát a ukazoval na jarmarku čumilům za těžký   prachy. Tam by ze mě tahle obluda udělala pána. Ta země udělá pána z každý obludy. Chromýmu žebrákovi nepřispějou na živobytí ani findu, ale aby vokukovali mrtvýho Indiána, za to zaplatí majlant. Ta ryba má nohy! A ty ploutve jsou jako   ruce. Panenko skákavá! Teď abych odvolal svůj původní názor. To není ryba, ale domorodec, do kterýho zřejmě bacil blesk.

Hrom.

A už to zase bije! Vlezu mu pod kabát. Jinej přístřešek tady kolem stejně není. Bída člověku   občas vnutí roztodivný souložníky. Tu nejhorší činu přečkám tady.

 

 

TITUS ANDRONICUS

Dramatický monolog pro ženu

TAMORA

Myslíte si, že k tomu nemám důvod?
Ti dva mě vylákali sem, do téhle
opuštěné a pusté rokle, kde
jsou stromy i teď v létě holé, zchřadlé,
napadené mechem a lišejníkem. 
Sem slunce nesvítí a kromě sýčků
a havranů tu není živáčka.
Ukázali mi tuhle hnusnou díru
a strašit začali, že o půlnoci
tu nastává rej čertů, syčících 
hadů a pářících se ropuch, ježků,
a prý to provází tak strašný ryk,
že smrtelník buď z toho zešílí,
anebo ho to přímo zabije.
Když mi tu hrůzu vypověděli, 
dodali, že mě tady přivážou
ke kmeni toho zjizveného jilmu
a nechají mě smrti napospas.
Pak začali mi nadávat, že jsem
zkažená chlípná gótská děvka, což 
byly ty nejslušnější výrazy.
Kdybyste naštěstí vy nepřišli,
ten strašný úděl by mě neminul.
Pomstěte mě a dokažte, že máte
svou matku rádi, jinak se vás zříkám. 

 

Dramatický monolog pro muže

TITUS

Pojď, Lavinie. Už jsou spoutaní.
Ten roubík utáhnout! Nechci nic slyšet.
Jen když uslyší oni, co jim řeknu.
Vy grázlové, Chirone, Demetrie!
Tu studánku jste blátem zanesli. 
To sladké jaro mrazem spálili.
Manžela jste jí zabili a za to
byli dva její bratři popraveni
a vám pro smích má ruka uťata.
Ji oloupili jste o obě ruce, 
o jazyk, a co hůř, o její čest,
a to vše promyšleně. Zrůdy! Kdybych
vás nechal mluvit, co byste mi řekli?
Stud by vám bránil žebrat o milost.
Vy zmetci bídní, já vás nechám trpět. 
I jednou rukou podříznu vám chřtán.
A Lavinie bude v pahýlech
do mísy chytat vaši svinskou krev.
Víte, že vaše máti k nám jde jíst.
Říká si Pomsta, myslí si, že blázním. 
Já vaše kosti rozemelu na prach
a smísím s vaší krví na těsto
a z toho těsta koláč upeču,
do něhož zapeču vaše dvě hlavy,
a pak tu čubku, vaši matku, nechám 
jako zem pozřít vlastní úrodu.
To je to jídlo, na které ji zvu,
hostina, na které si pochutná.
Chci mstít se hůř než Prokné za dceru,
již zprznili jste hůř než Filomelu. 
Chystejte chřtány. Lavinie, pojď.
Lapej krev. Až z nich budou mrtvoly,
na jemný prášek rozdrtím jim kosti,
tou hnusnou břečkou těsto zadělám
a do něj jejich hlavy zapeču. 
Pojďte, vy všichni, přidat ruku k dílu
ke zdaru hostiny, jež bude ze všech
nejhrůznější a nejkrvavější.
Podřízne jim krk.

 

TROILUS A KRESSIDA

Dramatický monolog pro muže

ODYSSEUS

Čas, pane, nosí brašnu na zádech,
v níž střádá milodary pro tu stvůru
– démona nevděku – zapomnění.
V té mizí, ledva vzniknou, dobré skutky,
ty drobty minulosti, které byly, 
a možná nebyly. Jen výdrž, pane,
udrží pověst čistou. Bývávalo,
to vyjde z módy jako zrezlý krunýř,
na pohled směšný. Pouze kupředu
jde cesta slávy, úzkou soutěskou, 
jíž projde pouze jeden, zastavit
se nelze, v patách za vámi se derou
tisíce dalších. Polevíte-li
či uhnete z přímého směru, dravě
jak proud se všichni vrhnou vpřed a vás 
nechají vzadu. Nebo vás i smetou,
jako když plnokrevník v čele stáda
padne a na kopytech ho pak roznese
houf darmošlapů, co se vezli za ním.
To je váš případ, pane. Dříve horší 
mají nad vámi vrch. Čas je jak krčmář:
odcházejícím ledva pokyne,
však novým otvírá svou náruč. „Vítej“
se vždycky směje, zato „adié“
jen nostalgicky vzdychne. Nelze čekat, 
že staré ctnosti sklidí odměnu.
Protože krásu, urozenost, moudrost,
ztepilost či bojové zásluhy,
přátelství, dobročinnost, lásku, vše
pohltí skoupý, závistivý čas. 
V jednom jsou totiž všichni lidé bratři:
kdejakou novou tretku velebí,
třebas je to jen veteš v novém rouše,
a pozlacený prach je pro ně víc
než prachem zašlé ryzí zlato. 
Dneska se líbí to, co k dnešku patří,
a tak se nediv, byvší velikáne,
že Řekové se zhlédli v Ajaxovi.
To, co se hýbe, upoutá zrak spíš
než nehybnost. Dříve tě uctívali, 
i dnes by mohli, jen kdybys ty chtěl,
kdyby ses nepohřbíval zaživa
i se svou reputací v tomhle stanu,
ty, jehož chrabré skutky nedávno
dohnaly k sváru bohy, že i Mars 
zakročit musel.

 

VEČER TŘÍKRÁLOVÝ ANEB COKOLI CHCETE

Milostný monolog pro ženu (převlečenou za muže)

VIOLA

Kdybych vás miloval a jak můj pán
živořil v mukách na smrt nešťastný,
nesmířil bych se s vaším odmítáním,
nechápal bych ho.

Před vaším domem bych si z proutí splet
chýši a z ní svou lásku k sobě zval,
psal písně o zoufalém milování
a do noci je zpíval z plných plic.
Volal bych k horám vaše jméno, jímž
by rozezněl se klevetivý vzduch,
až ze všech stran by znělo: „Olivie!“
Poštval bych všechny živly proti vám,
dokud byste se neslitovala!

 

Komický monolog pro ženu

VIOLA

Já jí ten prsten nedala. Co chce?
Chraň Bůh, abych ji okouzlila já!
Opravdu, nespustila ze mě zrak.
Byla jak zařezaná, a hned zas
plácala páté přes deváté. Ano! 
Miluje mě a lstivě láká k sobě
pomocí toho protivného posla.
O prsten nejde! Žádný nedostala.
Chce dostat mě. Je-li to tak, pak spíš
ať chudák slečna miluje své sny. 
Teď vidím, jak jsou zrádné převleky,
kdejaké zlo se za ně může skrýt.
Jak snadno může zručný falešník
tvarovat v hrsti ženské srdce z vosku!
Což za to můžem, že jsme křehké? Ne! 
Z čeho jsme stvořeny, takové jsme.
Jak tohle skončí? On miluje ji.
Já, nešťastnice, jeho miluji.
A ona omylem miluje mne.
Co z toho vzejde? Jako mužský nemám 
u svého pána žádnou naději.
A jako žena svádím Olivii
k plané a zcela beznadějné touze.
Jak složité se mi teď všechno zdá.
Snad čas ten uzel jednou rozmotá. 

 

Komický monolog pro muže

MALVOLIO

Osud. Vše je pouze hrou osudu. Marie mi jednou řekla, že mě má Olivie ráda, a já sám ji slyšel dokonce říct, že než by si někdy začala s nějakým mužem, pak to už radši se mnou. Navíc mi projevuje mnohem více respektu než komukoli jinému. Co jiného si mohu myslet? Být tak hrabě Malvolio! Existují podobné případy. Třeba vévodkyně z Amalfi si vzala svého komorníka. Tři měsíce po svatbě bych si tak seděl ve svém křesle – obklopen služebnictvem. Na sobě svůj květovaný sametový župan, do něhož jsem vklouzl po odpoledním šlofíčku na loži s dosud spící Olivií. Načež bych nasadil vážný výraz, popatřil přísně na přítomné, aby jako věděli, kde je jejich místo a kde je moje místo, a dal bych poslat pro svého strýčka Tobiáše . Sedm mých nohsledů by vyrazilo ven vyplnit mé přání. Já bych se jen tak mračil a přitom si třeba natahoval hodinky nebo si pohrával s nějakým svým vzácným šperkem, když tu již přichází pan Tobiáš, ukloní se mi – Já mu takhle nabídnu ruku k políbení, přičemž svá jindy usměvavá ústa zkrabatím do přísného výrazu a řeknu: „Strýčku Tobiáši, když už mi tak osud přihrál vaši neteř, dal mi i právo vám něco říct. Musíte přestat s pitím. Rovněž se mi nelíbí, že utrácíte drahocenný čas s tím potrhlým rytířem  panem André Chabrusem.“ Copak to tu máme? Ale, ale! To je rukopis mé paní. Tohle je její „p“, a tohle její „r“ a tuto její „d“, její „l“. Nepochybně je to její písmo.  (Čte) „Pro toho, kdo je tajnou láskou mou .“
To je její styl. S dovolením, pečeti. No ne! Pečetidlo s Amorkem má přece naše milostpaní. Je to od ní. Ale komu asi?

(Čte)„Že miluji je věc,
již pouze pánbůh ví,
kdo je můj milenec,
má ústa nepoví!

„... má ústa nepoví!“ Co tu máme dál? Řádky jsou delší! „Kdo je můj milenec...“ Kéž bys to tak byl ty, Malvolio!

 (Čte) „Můj zbožňovaný je můj sloužící,
ale já mu to nikdy nesmím říct,
po šípu Amora mi srdce krvácí,
chci buď M, O, A, I, anebo nic.“

„Chci buď M, O, A, I, anebo nic.“ Tak pozor, jak je to, jak je to, jak je to? „Můj zbožňovaný je můj sloužící.“ Jsem její sloužící? Ano. Ona poroučí, já poslouchám. Jistě, po této stránce nevidím žádný věcný ani formální nedostatek. Ale co znamenají ta písmena v posledním řádku? Kéž by se nějak vztahovala k mé osobě! – Tak ještě jednou: „M, O, A, I –“ „M“ jako Malvolio; „M“. Tak přece začíná moje jméno. „M.“ Ale dál už mi to nějak přestává dávat smysl. Tady to neštymuje. Místo áčka je tu bůh ví proč óčko. „M, O, A, I.“ Druhá sloka je zapeklitější než ta první, nicméně pokud krapet přitlačím, může to pasovat, protože každé z těch písmen je součástí mého jména. Moment! Následuje prozaická pasáž.

(Čte)
„Pokud ti toto padne do rukou, přemýšlej. Stojím výše než ty, ale ty se velikosti neboj. Někdo se velkým narodí, někdo se velkým stane a někomu se musí k velikosti pomoct. Osud je štědrý, neboj se od něho směle brát, co ti nabízí. Abys přivykl postavení, jež tě bohdá čeká, zbav se už konečně své ponížené plachosti a staň se novým člověkem. Buď příkrý k jistému rytíři a hrubý ke služebnictvu. Mluv vzletně o věcech státnických  a osvoj si způsoby velkopanských podivínů. Takto ti radí ta,  která pro tebe láskou vzdychá. Vzpomeň si, kdo ti pochválil  žluté punčochy a na nich podvazky křížem. Vzpomínáš?  Tak s chutí do toho. Buď tím, kým chceš být, pokud po tom vskutku toužíš. Pokud ne, zůstaň si navždy pouhým sluhou, s jakým se Štěstěna nebude zahazovat. Na shledanou s tebou se těší ta, jež chce tobě sloužit.
                                            Tvá Šťastná Nešťastnice.“

To je očividné jako hruška v širém poli.  Já budu pyšný. Budu číst pouze politické projevy.  Budu tvrdě tepat Tobiáše. Zřeknu se sprosté společnosti. Budu přesně takový, jakého mě chce mít. Přece si nic nenamlouvám! Nepropadám žádnému fantazírování. Všecko svědčí o tom, že mě moje paní opravdu miluje. Nedávno mi vskutku pochválila žluté punčochy i mé nohy s podvazky křížem. Tímto listem se mi vyznává z lásky a laskavě mne ponouká, abych se šatil dle jejího gusta. Děkuji vám, šťastné hvězdy. Od této chvíle ze mě bude výstřední povýšený podivín ve žlutých punčochách s podvazky křížem. Jen co se převléknu. Díky, nebesa! Díky, hvězdy! Ještě je tu douška!

(Čte)
„Jistě jsi již uhádl, kdo jsem. Jestli mě taky miluješ, dávej mi to najevo svým úsměvem. Úsměv ti tak sluší! A proto, miláčku, směj a usmívej se na mě, kdykoli mě uvidíš. Prosím tě o to.“

Děkuji ti, Bože! Ano. Budu se smát. Udělám cokoli, abych tě dostal.